Bůh ten Pán působí stále stejným způsobem. ON sám určuje, co se musí stát, jak a kdy a skrze koho se to stane. Celé Svaté Písmo je Boží Slovo a podává nám vysvětlení celého spásného Božího plánu. Bůh mluvil skrze Jím posvěcené muže. Proto skutečně záleží na tom, abychom slyšeli a věřili tak, jak to doopravdy říká Písmo. Starý a Nový Zákon jsou v dokonalé harmonii: Ve Starém Zákoně Bůh oznámil všecko, co ve Svém spásném plánu rozhodl, v průběhu Nové smlouvy se to děje až do okamžiku, kdy čas pomine ve věčnosti.

Každý Boží muž měl odpovědnost, která na něho byla vložena skrze jeho povolání. Noe měl zvláštní odpovědnost pro svůj čas a navíc dokonce s působností až do konečného času. Náš Pán řekl: „A jako se dálo za dnů Noe, tak bude i za dnů Syna člověka“. (Luk.17:26). On Boží pověření přesně vykonal – varoval lid před nadcházejícím soudem a začal ve víře a v poslušnosti stavět koráb (1.Moj.6:22). Noe nalezl milost u Boha, aby činil vůli Boží. Ti bezbožní varovnou zvěst a koráb ignorovali a zahynuli. Že Ježíš v duchu sestoupil a těm duchům v žaláři kázal, „totiž těm, kteří byli nepovolní, když Boží snášenlivost jednou očekávala za dnů Noe…“ (1.Petr.3:19-22), jim nebylo nic platné: Bylo provždy pozdě. Jen ti, kteří vešli do korábu, byli zachráněni.

Noe putoval s Bohem a činil všechno přesně tak, jak mu to bylo přikázáno. Právě tak musíme i my s Bohem chodit, všechno činit přesně podle Slova. Nejprve Bůh uzavřel smlouvu s ním a potom skrze oblouk smlouvy, duhu, se vším lidstvem, a dal zaslíbení, že Zemi již nikdy nezničí potopou. „I řekl Bůh: ,Toto bude znamení smlouvy, které já dávám, mezi mnou a mezi vámi, a mezi všelikou duší živou, která je s vámi, po všecky věky. Duhu svou postavil jsem na oblaku, a bude na znamení smlouvy mezi mnou a mezi zemí‘“. (1.Moj.9:12-13). S námi Bůh uzavřel skrze krev smlouvy na kříži Golgaty věčnou smlouvu: „I řekl jim: ,To je krev má smlouvy té nové, která se za mnohé vylévá’“. (Mar.14:24). Ve Zjevení 10 bezprostředně před začátkem Svého kralování sestupuje Pán jako Anděl smlouvy s duhou nad hlavou a klade nárok na Zemi jako její právoplatný majitel, jakmile se postaví nohama na zemi a moře.

Abraham, otec víry, nehleděl na okolnosti, ale hleděl na toho Neviditelného, jakoby Jej viděl. Proto viděl to zaslíbení, které mu Bůh dal, naplněné. Abrahamem začínají nabývat spásné dějiny podobu. Náš Spasitel je též nazýván „Abrahamovým Synem“ (Mat.1:1). Tak mluvil Pán k Abrahamovi: „Požehnám také dobrořečícím tobě, a zlořečícím tobě zlořečiti budu; ano požehnány budou v tobě všechna pokolení země“. (1.Moj.12:3). Apoštol Pavel to pro nás shrnul takto: „Jako Abraham uvěřil Bohu, a počteno jemu to k spravedlnosti. A tak vidíte, že ti, kteří jsou z víry, ti jsou synové Abrahamovi. Předzvěděvši pak písmo, že z víry ospravedlňuje pohany Bůh, předpovědělo Abrahamovi: ,Že v tobě budou požehnáni všechny národy‘“. (Gal.3:6-14). Abrahamova odpovědnost byla příkladná pro věřící, „kteří kráčejí ve stopách víry“ (Řím.4:12). Bůh mu nakonec daroval zaslíbeného syna skrze Sáru. Potom on činil v naprosté poslušnosti, co mu Bůh přikázal a byl dokonce připraven Izáka obětovat jako oběť, neboť věřil, že by jej Bůh vzkřísil z mrtvých. (1.Moj.22:5; Řím.4:17; Žid.11:19). To je pravá, živá víra, v přímé odpovědnosti před Bohem! Jestliže také my jako Abraham věříme všem zaslíbením, uvidíme je naplněné, protože v Ježíši Kristu jsou Ano a Amen (2.Kor.1:20).

Mojžíš měl přiměřeně svému povolání velkou odpovědnost za Izrael. Jemu se Bůh ten Pán zjevil v ohnivém keři a pověřil jej vyvedením lidu a ujistil jej, že s ním bude. „Řekl ještě Bůh Mojžíšovi: Takto díš synům Izraelským: Pán, Bůh otců vašich, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, a Bůh Jákobův poslal mne k vám; to je jméno mé na věčnost, a to je památka má po všecky věky“. (2.Moj.3:15). Mojžíš měl velikou odpovědnost za církev Izraele ve spojení s naplněním zaslíbení, které Pán dal Abrahamovi: „Po čtyřech stech letech vyvedu lid z Egypta“. (1.Moj.15:13-14). On viděl toto zaslíbení naplněné a směl Izrael vyvést z otroctví. Mojžíš prožil, že se Izrael stal „prvorozeným synem“ (2.Moj.4:22-23), „Božím lidem“ (2.Moj.5:1) a „církví Boží“ (2.Moj.12).

„A mluvíval Pán k Mojžíšovi tváří v tvář, tak jako mluví člověk s přítelem svým“ (2.Moj.33:11a) a Mojžíš Pána prosil: „Již tedy, jestliže jsem jen nalezl milost před tebou, oznam mi, prosím, cestu svou (Tvé plány podle něm.př. Bible), abych Tě poznal, a abych nalezl milost před Tebou; a pohleď, že národ tento je lid tvůj“. (2.Moj.33:13). To je touhou každého pravého Božího služebníka. Mojžíšova odpovědnost před Bohem spočívala v tom, učinit všecko přesně tak, jak mu bylo přikázáno, a svědčit o tom, co mu bylo jako zjevení oznámeno; tak to stojí v Novém Zákoně:

„A Mojžíš zajisté věrný byl v celém domě jeho, jako služebník, na osvědčení toho, což potom mělo mluveno býti. Ale Kristus, jako Syn, panuje nad domem svým. Kterýžto dům my jsme, jestliže tu svobodnou doufanlivost, a tu chloubu naděje až do konce pevnou zachováme“. (Žid.3:5-6).

Jozue měl rovněž obzvláštní úkol, totiž lid, který byl vyveden z otroctví, zavést přes Jordán do země zaslíbení. Bůh ten Pán mluvil k Jozuovi: „Mojžíš, služebník můj, umřel; proto nyní vstaň, přejdi Jordán ty i všechen lid tento, a jdi do země, kterou já dávám synům Izraelským“. (Joz.1:2). Potom Jozue přikázal: „Projděte skrze tábor a přikažte lidu, řkouce: Nachystejte sobě potravy, nebo po třech dnech půjdete přes Jordán, abyste vejdouce, opanovali zemi, kterou Pán váš Bůh dává vám k dědičnému vladařství“. (1:10-11). Přirozený pokrm byl nutný k posilnění, aby lid mohl vlastnictví zaslíbené země dosáhnout. My se potřebujeme posílit duchovním pokrmem, abychom se mohli ujmout všeho, co Bůh nám zaslíbil. Jozue měl též velkou odpovědnost vůči lidu izraelskému. Za jeho služby došlo k dokončení díla, které Bůh započal skrze Mojžíše. Slovo zjevené proroku Mojžíšovi bylo v truhle smlouvy, kterou nosili muži k tomu určení. Zdi Jericha padly a nakonec slunce na nebi zůstalo stát tak dlouho, dokud lid Boží neprožil plné vítězství (Joz.10).

Eliáš měl pověření přivést izraelský lid zpět k Pánu, jejich Bohu. Šel na horu Karmel, vzal dvanáct kamenů, které počtem odpovídaly počtu kmenů Izraele, znovu postavil oltář, položil na něj oběť, vše přelil vodou a volal k Bohu tomu Pánu v čas suché oběti. Na místě došlo k vyslyšení, neboť Eliáš učinil všecko podle příkazu a slova Páně. Modlil se: „Vyslyš mne, Pane, vyslyš mne, aby poznal lid tento, že jsi ty, Pane, Bohem, když bys obrátil srdce jejich zase“. (1.Král.18:37). Bůh odpověděl ohněm, který spálil zápalnou oběť i s oltářem. „Což když uzřel všechen lid, padli na tváře své a řekli: Pán je Bohem, Pán je pravým Bohem“. V tento den to byl konec se čtyřmi sty padesáti Bálovými proroky a čtyřmi sty proroky Aštarty. Eliáš měl v té době největší odpovědnost na Zemi. V síle Božího povolání poslušně vykonával, co mu Bůh ten Pán přikázal, a Bůh ten Pán přivedl všechen lid k obrácení.

Všichni proroci, které Bůh ve starozákonním čase poslal, měli vždy podle povolání a služby velkou odpovědnost před Bohem jako nikdo v oné době. Ale se službou Jana Křtitele na počátku Nového Zákona byla spojena zvláštní odpovědnost vztahující se k spásným dějinám: On byl zaslíbeným prorokem, který měl představit Mesiáše. Byl tím mužem, kterého Bůh poslal lidu Božímu s touto zvěstí, „aby všichni uvěřili skrze něho“ (Jan.1:6-13). Podle té od věčnosti připravené Boží rady připravil Pánu cestu a obrátil srdce těch, kteří byli ve víře starozákonních otců, k víře dětí Nové Smlouvy. Byl určen k tomu, aby Pánu stvořil libý lid, jak je to psáno v Luk.1:16-17: „A mnohé z synů izraelských obrátí k Pánu Bohu jejich. Neboť on předejde před obličejem jeho v duchu a v moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům, a nevěřící (neposlušné) k opatrnosti spravedlivých, aby postavil Pánu lid hotový“.

Kdo může posoudit, jaká odpovědnost je spojena s povoláním a Bohem zaslíbenou službou, která je v přímém spojení se spásnými dějinami? Pán sám v Mal. 3:1 předpověděl: „Aj, já posílám anděla svého…“ a skrze proroka Izaiáše předpověděl: „Hlas volajícího na poušti: Připravte Pánu cestu…“ (Iz.40:3). V Novém Zákoně nacházíme tuto službu potvrzenou na mnohých místech: Mat.11:10-15; Mar.1:1-4; Luk.7:27-30; Jan.1:19-28.

Náš Pán přišel jako zaslíbený Mesiáš a Spasitel; ti jedni Jej přijali, jiní odmítli. Kdo Jej přijal, obdržel právo stát se Božím dítětem (Jan.1:12-13). Když se stal člověkem, měl On největší odpovědnost, totiž dokonat dílo spásy, jak to popsal Pavel: „A my vám zvěstujeme to zaslíbení, které se stalo otcům, že Bůh naplnil je nám synům jejich, vzkřísiv Ježíše“. (Sk.13:32-33). Naše odpovědnost spočívá v tom, toto dokonalé spasení zvěstovat lidstvu. To je pověření pro novozákonní církev od jejího založení ve dni Letnic.

Petr vystoupil v kruhu bratří, když se shromáždilo sto dvacet na vrchní síni (Sk.1:15). I zde to byl opět jeden muž s povoláním a proto s přímou odpovědností před Bohem. Petrovi jako prvnímu Pán svěřil klíče nebeského království na základě jemu danému povolání a zjevení (Mat.16). On jednal v přímém pověření vzkříšeného Pána. První kázání kázal tento Boží muž té první hodiny pod přímým vedením a inspirací Ducha Svatého. Zde musí být řečeno, že poslední kázání Božího muže před příchodem Ježíše Krista musí být takové, jako to první; a poslední křest vykonán jako ten první při založení novozákonní církve.

Biblický vzor platí od prvního až do posledního dne času milosti. Nejprve zazní kázání, kterým je víra vypůsobena, potom následuje pokání působené Duchem Božím, lítost jednotlivce a obrácení ke Kristu – Spasiteli, a potom křest těch, kdo uvěří na jméno Pána Ježíše Krista.

Pavel, jehož obrácení, povolání a poslání znají všichni čtenáři Bible, měl službu s obzvláštní odpovědností za novozákonní církev jako snad nikdo jiný. Ustanovil sborový pořádek, seřadil služby a dary, které přispívají ke vybudování církve, a obsáhle pojednal každé biblické téma. Jeho pověření je nejdůležitější pro celou novozákonní církev. Pavel před Bohem vyslovil zlořečenství nad všemi, kteří káží jiné evangelium (Gal.1). Těmito lidmi, kteří zvěstují jiného Ježíše a jiné evangelium, protože obdrželi jiného ducha (2.Kor.11:4), je dnes náboženský svět přeplněn.

Apoštol Jan, který byl ve vyhnanství na ostrově Patmos, a sice pro Slovo Boží a pro svědectví Ježíše (Zj.1:9), měl zase zvláštní odpovědnost před Bohem. V úplném odloučení mu Pán ukázal všechno, co se na Zemi až do konce času stane. Viděl Pána na trůnu (Zj.4), viděl tu tajuplnou Knihu, která byla zapečetěna sedmi pečetěmi (Zj.5), viděl dokonalou Církev – Nevěstu v nebi a slyšel zástup přemožitelů zpívat to mocné „Haleluja!“ Zj.19). Viděl Kristovo tisícileté mírové království, viděl první a druhé vzkříšení, viděl soud před bílým trůnem (Zj.20), ano, viděl též nové nebe a novou zemi (Zj.21). Nikdo jiný v tom čase neměl stejné povolání a určení, a tedy také ani přímou odpovědnost před Bohem. Všecko, co viděl a slyšel, musel sepsat (Zj.1:11), abychom to měli my dnes. Amen.

V průběhu náboženských dějin vystupovali též muži, kteří přímé povolání neobdrželi. Byli to nábožensky nadšení muži z pohanství, kteří se obrátili ke křesťanství, ale nikoliv ke Kristu, natož aby měli nějaké Boží pověření nebo poslání. Tak od koncilu roku 325 vzniklo zcela nebiblické vyznání víry a lidový kostel v římské říši bez apoštolů a proroků – v totálním protikladu k původní církvi, která byla na učení apoštolů a proroků založena (Ef.2:20).

Po tisíci letech panování katolického kostela následoval v době reformace mocný duchovní průlom. Wycliff, Hus a jiní byli osvíceni Duchem Božím, protože vzali Písmo Svaté do ruky a Slovo k srdci. Ti již razili cestu reformaci. Potom vystoupili Martin Luther, Filip Melanchton, Huldrych Zwingli a Johannes Calvin a další se svobodným zvěstováním evangelia. Potom následovala další, hluboko pronikající probuzení pod Johnem Wesleyem, na něhož se odvolávají metodisté, pod Johnem Smithem, zakladatelem baptistů a Meno Simonem, předchůdcem mennonitů, až po Dwighta Moodyho a mnohé jiné. Před dobrými sto lety propuklo v celém světě mocné letniční probuzení. Prostí muži byli naplněni Duchem Svatým a vystupovali všude a svědčili o Ježíši Kristu jako o svém Spasiteli a o tom, který křtí Duchem Svatým a ohněm (Mat.3:11-12; Sk.11:15-16).

Po druhé světové válce to byl William Branham, kterého Bůh zvláštním způsobem povolal, omilostnil a vyzbrojil plnou mocí. Sami jeho protivníci přiznali, že taková služba ode dnů našeho Pána na Zemi nebyla. 7. květen 1946 byl zvláštní den, den, který Bůh sám zvolil, aby dal Svému služebníku pověření a řekl mu, co je s jeho pověřením a povoláním spojeno. Tím se dostáváme k hlavnímu zaslíbení pro náš čas, které nezůstane nenaplněné. Opakovaně jsem vysvětlil, že Bůh všecko, co je ve spojení s Jeho spásným plánem, činí vždy na základě Svého Slova a tak je možné to v každém čase přezkoušet. Ta zkouška se proto smí a musí provádět jen na základě Slova Božího. Všechny předpovědi a proroctví, které se vztahovaly k prvnímu Kristovu příchodu, se tehdy naplnily do písmene, ale ti znalci Písma je neuznali, protože byli duchovně zaslepení svými výklady. To se zjevně opakuje i nyní. Biblické proroctví nesmí být za žádných okolností vykládáno (1.Petr.1:20); musí být viděno a poznáno v jeho naplnění. Výklady jsou dílem nepřítele a jen nám stojí v cestě, ba co víc brání nám vidět naplnění skrze zjevení.

Pro tento poslední časový úsek milosti dal Bůh ten Pán sám zaslíbení: „Aj, Já pošlu proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a hrozný den Páně“. (Mal.4:5).To je TAK PRAVÍ PÁN. Ještě žijeme v čase milosti, který je popsán jako den spásy (Iz.49:6-8; 2.Kor.6:2). Čas milosti začal prvním příchodem Krista, a pro národy skončí Kristovým návratem, který je zaslíben v Jan.14:1-3. Až potom nastane ten poslední, ten strašný den Páně. Věrný Bůh naplnil Své Slovo – jak by to také mohlo být jinak? – a poslal nám muže, kterého sám za proroka jako Eliáše určil. Kdo to nevidí a neuznává, žije v duchovní temnotě a nenalézá se v království Božím anebo to milostivé navštívení Boží ještě nepoznal. Teprve když je nám prorocké slovo zjevené, svítí jako jasné světlo v temnotě (2.Petr.1:19).

V této souvislosti vyvstává otázka: Co je ten den Páně, před jehož příchodem měl vystoupit muž jako Eliáš? Co učinil Eliáš, o tom jsme se již krátce zmínili. Nyní jde o pověření v tomto čase, totiž že srdce dětí Božích odvrátí od všeho, co s Jeho Slovem nesouhlasí, a obrátí zpět k Pánu. Nyní musí být zvěstováno původní učení dvanácti apoštolů jako na počátku, aby církev v konečném čase byla zase uvedena do svého původního stavu, totiž zbudována na základě apoštolů a proroků, přičemž Ježíš Kristus je sám Základní Kámen (Ef.2:13-22).

Co předpovídá Písmo? Z jedné strany, že ve velkém počtu vystoupí falešní proroci a falešní Kristové a svedou mnohé – kdyby bylo možné, dokonce i vyvolené (Mat.24). Na druhé straně: „Aj, já pošlu vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Páně veliký a hrozný“. (Mal.4:5-6). Právě náš Pán toto nanejvýš důležité zaslíbení v Novém Zákoně opakovaně potvrdil: „Eliáš zajisté přijde prvé, a napraví všecky věci“. (Mat.17:11).

„On pak odpověděv, řekl jim: Eliáš přijde nejprve, napraví všecky věci“. (Mar.9:12). ON také ale potvrdil již ukončenou službu Jana Křtitele, který vystoupil v duchu a síle Eliáše: „Ale pravím vám, že i Eliáš přišel, ale nepoznali jej, i učinili mu, což chtěli…“

Místa v Písmu, která hovoří o tom, co se stane, až začne den Páně, ta dostatečně známe.

„Aj den Páně přichází přísný, a zuřivost a rozpálení hněvu, aby obrátil tu zemi v poušť, a hříšníky její z ní vyhladil“. (Iz.13:9).

„Slunce obrátí se v tmu a měsíc v krev, prvé než přijde den Páně veliký a hrozný“. (Joel.2:31).

„Nebo blízko je den Páně proti všem těm národům“. (Abd.15).

„A hned po soužení těch dnů slunce se zatmí, a měsíc nedá světla svého“. (Mat.24:29).

„V těch pak dnech, po soužení tom, slunce se zatmí, a měsíc nevydá světla svého“. (Mar.13:24).

„A ukáži zázraky na nebi svrchu, a znamení na zemi dole, krev a oheň a páru dýmovou. Slunce obrátí se v temnost, a měsíc v krev, prvé než přijde ten den Páně veliký a zjevný“. (Sk.2:19-20).

„Nebo vy sami výborně víte, že ten den Páně jako zloděj v noci, tak přijde“. (1.Tes.5:2).

„Přijde pak ten den Páně, jako zloděj v noci, v kterém nebesa jako v prudkosti vichru pominou, a živly pálivostí ohně rozplynou se, země pak i ty věci, které jsou na ní, vypáleny budou“. (2.Petr.3:10).

Také Jan byl v duchu přenesen do dne Páně (Zj.1:10). Viděl také Knihu zapečetěnou sedmi pečetěmi v ruce toho, který seděl na trůnu. A viděl jak Beránek Knihu vzal a pečetě otevřel. Byl to opravdu bratr Branham, kterému kniha Zjevení – zvláště v březnu 1963 – byla nadpřirozeným způsobem zjevena.

První čtyři pečetě probíhají souběžně se sedmi církevními věky. Pátá pečeť vypovídá o již zabitých Židech, zároveň ale i o těch, kteří ještě právě tak musí jako mučedníci zemřít (Zj.6:9-11). To bude po vytržení a po službě těch dvou svědků (Zj.11). Otevřením šesté pečetě se více dozvídáme o počátku dne Páně.

„I pohleděl jsem, když otevřel pečeť šestou, a aj, zemětřesení veliké stalo se, a slunce zčernalo, jako pytel žíněný, a měsíc všecken byl jako krev…“ (Zj.6:12).

Ó, jak jasné je Boží Slovo. Než slunce ztratí svůj jas a měsíc se obrátí v krev, než se všechna lidská díla v plamenech rozpadnou, než začne to mocné „očišťování“, chtěl On poslat proroka. To je nejdůležitější zaslíbení, které se muselo naplnit v našem čase.

Jestliže vystoupí pravý prorok, jehož služba je Bohem potvrzena, tak tím má být pozornost upoutána na zvěst, kterou přináší. Opět jsme se dostali k důležitému bodu povolání a poslání bratra Branhama, a za tuto Boží volbu se nestydíme.

Při nadpřirozeném prožití 11. června 1933 bylo k bratru Branhamovi, když po první evangelizaci poprvé křtil v řece Ohio, z nadpřirozeného světelného oblaku třikrát provoláno: „Pohleď vzhůru!“ Když se potom bratr Branham podíval nahoru, viděl nadpřirozený světelný oblak a mocný hlas Páně k němu mluvil: „Jako Jan Křtitel předcházel prvnímu Kristovu příchodu, tak ty budeš poslán se zvěstí, která bude předcházet druhému Kristovu příchodu“. Ještě v dubnu 1966 jsem se v Jeffersonville, Indiana, USA, setkal s několika očitými svědky, kteří u tohoto prožití byli přítomni. S tímto nadpřirozeným posláním je spojena taková odpovědnost pro církev Ježíše Krista jako nikdy předtím. Dary a povolání, které Bůh dává a vysloví, jsou neodvolatelné (Řím.11:29). Ještě platí: „Nečiní zajisté Panovník Pán ničeho, leč by zjevil tajemství své služebníkům svým prorokům“. (Ámos 3:7). Tak je to napsáno, tak tomu věříme. Tím je naplněno a potvrzeno zaslíbení, že Bůh na konci času milosti, dříve než nastane den Páně, pošle proroka. Žádné dítě Boží nesmí Bohem stanovenou službu ignorovat, jinak se naplní Sk.13:41: „Vizte potupníci, a podivte se, a na nic přijďte; nebo já dílo dělám za dnů vašich, dílo to, o kterémž vy neuvěříte, kdyby je vám kdo vypravoval“.

Bůh se nepotřebuje nikoho ptát na radu, co má dělat. ON je zavázán jen ke Svému Slovu a převzal celkovou odpovědnost za uskutečnění Svého vlastního spásného plánu. Potom přenesl odpovědnost rovněž na všechny Své služebníky, kteří se na tom skrze povolání a poslání podílejí. Dvacet století – ať tomu věříme nebo ne, ať to přijímáme nebo ne – na Zemi nebyl žádný jiný muž, který by jako bratr Branham obdržel od samotného Boha přímé povolání, pověření, poslání, které je v přímém spojení s božským spásným plánem konečného času.

Stále ještě žije většina evangelistů první vlny probuzení, ještě žijí charismatické osobnosti následujících probuzeneckých vln, a každého z nich bychom se mohli ptát, zda obdrželi přímé povolání a poslání, mohou-li označit den, hodinu a místo, kdy jim bylo Pánem dáno dějinně spásné pověření. Přestože ještě nikdy nebylo tolik náboženské činnosti jako nyní, všichni budují více méně své vlastní království v království Božím skrze programy, kterými dokáží udělat dojem. Je to jen zábava vyšperkovaná biblickými příběhy.

Z důvodu odpovědnosti před Bohem opakuji ještě jednou: Se službou bratra Branhama je naplněno proroctví z proroka Malachiáše! Cesta Boží vede do božského poslání a ne kolem něho. Že jsme dorazili do konečného času, vědí všichni a právě tak, že příchod Ježíše Krista je blízko, i když nikdo nezná den ani hodinu. Když tedy bylo bratrovi Branhamovi řečeno, že ta zvěst, která mu byla svěřena, bude předcházet druhému Kristovu příchodu, pak je to závazné pro všechny, kteří by chtěli být při příchodu Ježíše Krista připraveni.

K mimořádné službě Bůh povolával vždycky jen jednotlivce a jim tím také předal největší odpovědnost. Tyto muže Bůh sám pověřil a poslal na základě Svého spásného plánu. Jen ten, kdo to uzná, přijme jejich službu a uvěří tomu, co jim Bůh ze Slova zjevil a skrze ně mluvil.

Blahoslavení jsou všichni, kteří toho kdo je poslán Bohem, přijímají; běda těm, kteří to nečiní! Navždy platí, co Pán říká o těch, které posílá: „Kdož vás přijímá, mne přijímá; a kdo mne přijímá, přijímá toho, kterýž mne poslal“. (Mat.10:40).

„Kdož vás slyší, mne slyší; a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá; kdož pak mnou pohrdá, pohrdá tím, kdož mne poslal“. (Luk.10:16).

„Amen, amen pravím vám: Kdo přijímá toho, kohož bych já poslal, mne přijímá; a kdož mne přijímá, přijímá toho, kterýž mne poslal“. (Jan.13:20).

Stále znovu musí být zdůrazňováno: Kdo ignoruje službu, kterou Bůh zaslíbil a ustanovil, opovrhuje Bohem a tím, co On činí.

Bůh ten Pán působí stále stejným způsobem. ON sám určuje, co se musí stát, jak a kdy a skrze koho se to stane. Celé Svaté Písmo je Boží Slovo a podává nám vysvětlení celého spásného Božího plánu. Bůh mluvil skrze Jím posvěcené muže. Proto skutečně záleží na tom, abychom slyšeli a věřili tak, jak to doopravdy říká Písmo. Starý a Nový Zákon jsou v dokonalé harmonii: Ve Starém Zákoně Bůh oznámil všecko, co ve Svém spásném plánu rozhodl, v průběhu Nové smlouvy se to děje až do okamžiku, kdy čas pomine ve věčnosti.

Každý Boží muž měl odpovědnost, která na něho byla vložena skrze jeho povolání. Noe měl zvláštní odpovědnost pro svůj čas a navíc dokonce s působností až do konečného času. Náš Pán řekl: „A jako se dálo za dnů Noe, tak bude i za dnů Syna člověka“. (Luk.17:26). On Boží pověření přesně vykonal – varoval lid před nadcházejícím soudem a začal ve víře a v poslušnosti stavět koráb (1.Moj.6:22). Noe nalezl milost u Boha, aby činil vůli Boží. Ti bezbožní varovnou zvěst a koráb ignorovali a zahynuli. Že Ježíš v duchu sestoupil a těm duchům v žaláři kázal, „totiž těm, kteří byli nepovolní, když Boží snášenlivost jednou očekávala za dnů Noe…“ (1.Petr.3:19-22), jim nebylo nic platné: Bylo provždy pozdě. Jen ti, kteří vešli do korábu, byli zachráněni.

Noe putoval s Bohem a činil všechno přesně tak, jak mu to bylo přikázáno. Právě tak musíme i my s Bohem chodit, všechno činit přesně podle Slova. Nejprve Bůh uzavřel smlouvu s ním a potom skrze oblouk smlouvy, duhu, se vším lidstvem, a dal zaslíbení, že Zemi již nikdy nezničí potopou. „I řekl Bůh: ,Toto bude znamení smlouvy, které já dávám, mezi mnou a mezi vámi, a mezi všelikou duší živou, která je s vámi, po všecky věky. Duhu svou postavil jsem na oblaku, a bude na znamení smlouvy mezi mnou a mezi zemí‘“. (1.Moj.9:12-13). S námi Bůh uzavřel skrze krev smlouvy na kříži Golgaty věčnou smlouvu: „I řekl jim: ,To je krev má smlouvy té nové, která se za mnohé vylévá’“. (Mar.14:24). Ve Zjevení 10 bezprostředně před začátkem Svého kralování sestupuje Pán jako Anděl smlouvy s duhou nad hlavou a klade nárok na Zemi jako její právoplatný majitel, jakmile se postaví nohama na zemi a moře.

Abraham, otec víry, nehleděl na okolnosti, ale hleděl na toho Neviditelného, jakoby Jej viděl. Proto viděl to zaslíbení, které mu Bůh dal, naplněné. Abrahamem začínají nabývat spásné dějiny podobu. Náš Spasitel je též nazýván „Abrahamovým Synem“ (Mat.1:1). Tak mluvil Pán k Abrahamovi: „Požehnám také dobrořečícím tobě, a zlořečícím tobě zlořečiti budu; ano požehnány budou v tobě všechna pokolení země“. (1.Moj.12:3). Apoštol Pavel to pro nás shrnul takto: „Jako Abraham uvěřil Bohu, a počteno jemu to k spravedlnosti. A tak vidíte, že ti, kteří jsou z víry, ti jsou synové Abrahamovi. Předzvěděvši pak písmo, že z víry ospravedlňuje pohany Bůh, předpovědělo Abrahamovi: ,Že v tobě budou požehnáni všechny národy‘“. (Gal.3:6-14). Abrahamova odpovědnost byla příkladná pro věřící, „kteří kráčejí ve stopách víry“ (Řím.4:12). Bůh mu nakonec daroval zaslíbeného syna skrze Sáru. Potom on činil v naprosté poslušnosti, co mu Bůh přikázal a byl dokonce připraven Izáka obětovat jako oběť, neboť věřil, že by jej Bůh vzkřísil z mrtvých. (1.Moj.22:5; Řím.4:17; Žid.11:19). To je pravá, živá víra, v přímé odpovědnosti před Bohem! Jestliže také my jako Abraham věříme všem zaslíbením, uvidíme je naplněné, protože v Ježíši Kristu jsou Ano a Amen (2.Kor.1:20).

Mojžíš měl přiměřeně svému povolání velkou odpovědnost za Izrael. Jemu se Bůh ten Pán zjevil v ohnivém keři a pověřil jej vyvedením lidu a ujistil jej, že s ním bude. „Řekl ještě Bůh Mojžíšovi: Takto díš synům Izraelským: Pán, Bůh otců vašich, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, a Bůh Jákobův poslal mne k vám; to je jméno mé na věčnost, a to je památka má po všecky věky“. (2.Moj.3:15). Mojžíš měl velikou odpovědnost za církev Izraele ve spojení s naplněním zaslíbení, které Pán dal Abrahamovi: „Po čtyřech stech letech vyvedu lid z Egypta“. (1.Moj.15:13-14). On viděl toto zaslíbení naplněné a směl Izrael vyvést z otroctví. Mojžíš prožil, že se Izrael stal „prvorozeným synem“ (2.Moj.4:22-23), „Božím lidem“ (2.Moj.5:1) a „církví Boží“ (2.Moj.12).

„A mluvíval Pán k Mojžíšovi tváří v tvář, tak jako mluví člověk s přítelem svým“ (2.Moj.33:11a) a Mojžíš Pána prosil: „Již tedy, jestliže jsem jen nalezl milost před tebou, oznam mi, prosím, cestu svou (Tvé plány podle něm.př. Bible), abych Tě poznal, a abych nalezl milost před Tebou; a pohleď, že národ tento je lid tvůj“. (2.Moj.33:13). To je touhou každého pravého Božího služebníka. Mojžíšova odpovědnost před Bohem spočívala v tom, učinit všecko přesně tak, jak mu bylo přikázáno, a svědčit o tom, co mu bylo jako zjevení oznámeno; tak to stojí v Novém Zákoně:

„A Mojžíš zajisté věrný byl v celém domě jeho, jako služebník, na osvědčení toho, což potom mělo mluveno býti. Ale Kristus, jako Syn, panuje nad domem svým. Kterýžto dům my jsme, jestliže tu svobodnou doufanlivost, a tu chloubu naděje až do konce pevnou zachováme“. (Žid.3:5-6).

Jozue měl rovněž obzvláštní úkol, totiž lid, který byl vyveden z otroctví, zavést přes Jordán do země zaslíbení. Bůh ten Pán mluvil k Jozuovi: „Mojžíš, služebník můj, umřel; proto nyní vstaň, přejdi Jordán ty i všechen lid tento, a jdi do země, kterou já dávám synům Izraelským“. (Joz.1:2). Potom Jozue přikázal: „Projděte skrze tábor a přikažte lidu, řkouce: Nachystejte sobě potravy, nebo po třech dnech půjdete přes Jordán, abyste vejdouce, opanovali zemi, kterou Pán váš Bůh dává vám k dědičnému vladařství“. (1:10-11). Přirozený pokrm byl nutný k posilnění, aby lid mohl vlastnictví zaslíbené země dosáhnout. My se potřebujeme posílit duchovním pokrmem, abychom se mohli ujmout všeho, co Bůh nám zaslíbil. Jozue měl též velkou odpovědnost vůči lidu izraelskému. Za jeho služby došlo k dokončení díla, které Bůh započal skrze Mojžíše. Slovo zjevené proroku Mojžíšovi bylo v truhle smlouvy, kterou nosili muži k tomu určení. Zdi Jericha padly a nakonec slunce na nebi zůstalo stát tak dlouho, dokud lid Boží neprožil plné vítězství (Joz.10).

Eliáš měl pověření přivést izraelský lid zpět k Pánu, jejich Bohu. Šel na horu Karmel, vzal dvanáct kamenů, které počtem odpovídaly počtu kmenů Izraele, znovu postavil oltář, položil na něj oběť, vše přelil vodou a volal k Bohu tomu Pánu v čas suché oběti. Na místě došlo k vyslyšení, neboť Eliáš učinil všecko podle příkazu a slova Páně. Modlil se: „Vyslyš mne, Pane, vyslyš mne, aby poznal lid tento, že jsi ty, Pane, Bohem, když bys obrátil srdce jejich zase“. (1.Král.18:37). Bůh odpověděl ohněm, který spálil zápalnou oběť i s oltářem. „Což když uzřel všechen lid, padli na tváře své a řekli: Pán je Bohem, Pán je pravým Bohem“. V tento den to byl konec se čtyřmi sty padesáti Bálovými proroky a čtyřmi sty proroky Aštarty. Eliáš měl v té době největší odpovědnost na Zemi. V síle Božího povolání poslušně vykonával, co mu Bůh ten Pán přikázal, a Bůh ten Pán přivedl všechen lid k obrácení.

Všichni proroci, které Bůh ve starozákonním čase poslal, měli vždy podle povolání a služby velkou odpovědnost před Bohem jako nikdo v oné době. Ale se službou Jana Křtitele na počátku Nového Zákona byla spojena zvláštní odpovědnost vztahující se k spásným dějinám: On byl zaslíbeným prorokem, který měl představit Mesiáše. Byl tím mužem, kterého Bůh poslal lidu Božímu s touto zvěstí, „aby všichni uvěřili skrze něho“ (Jan.1:6-13). Podle té od věčnosti připravené Boží rady připravil Pánu cestu a obrátil srdce těch, kteří byli ve víře starozákonních otců, k víře dětí Nové Smlouvy. Byl určen k tomu, aby Pánu stvořil libý lid, jak je to psáno v Luk.1:16-17: „A mnohé z synů izraelských obrátí k Pánu Bohu jejich. Neboť on předejde před obličejem jeho v duchu a v moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům, a nevěřící (neposlušné) k opatrnosti spravedlivých, aby postavil Pánu lid hotový“.

Kdo může posoudit, jaká odpovědnost je spojena s povoláním a Bohem zaslíbenou službou, která je v přímém spojení se spásnými dějinami? Pán sám v Mal. 3:1 předpověděl: „Aj, já posílám anděla svého…“ a skrze proroka Izaiáše předpověděl: „Hlas volajícího na poušti: Připravte Pánu cestu…“ (Iz.40:3). V Novém Zákoně nacházíme tuto službu potvrzenou na mnohých místech: Mat.11:10-15; Mar.1:1-4; Luk.7:27-30; Jan.1:19-28.

Náš Pán přišel jako zaslíbený Mesiáš a Spasitel; ti jedni Jej přijali, jiní odmítli. Kdo Jej přijal, obdržel právo stát se Božím dítětem (Jan.1:12-13). Když se stal člověkem, měl On největší odpovědnost, totiž dokonat dílo spásy, jak to popsal Pavel: „A my vám zvěstujeme to zaslíbení, které se stalo otcům, že Bůh naplnil je nám synům jejich, vzkřísiv Ježíše“. (Sk.13:32-33). Naše odpovědnost spočívá v tom, toto dokonalé spasení zvěstovat lidstvu. To je pověření pro novozákonní církev od jejího založení ve dni Letnic.

Petr vystoupil v kruhu bratří, když se shromáždilo sto dvacet na vrchní síni (Sk.1:15). I zde to byl opět jeden muž s povoláním a proto s přímou odpovědností před Bohem. Petrovi jako prvnímu Pán svěřil klíče nebeského království na základě jemu danému povolání a zjevení (Mat.16). On jednal v přímém pověření vzkříšeného Pána. První kázání kázal tento Boží muž té první hodiny pod přímým vedením a inspirací Ducha Svatého. Zde musí být řečeno, že poslední kázání Božího muže před příchodem Ježíše Krista musí být takové, jako to první; a poslední křest vykonán jako ten první při založení novozákonní církve.

Biblický vzor platí od prvního až do posledního dne času milosti. Nejprve zazní kázání, kterým je víra vypůsobena, potom následuje pokání působené Duchem Božím, lítost jednotlivce a obrácení ke Kristu – Spasiteli, a potom křest těch, kdo uvěří na jméno Pána Ježíše Krista.

Pavel, jehož obrácení, povolání a poslání znají všichni čtenáři Bible, měl službu s obzvláštní odpovědností za novozákonní církev jako snad nikdo jiný. Ustanovil sborový pořádek, seřadil služby a dary, které přispívají ke vybudování církve, a obsáhle pojednal každé biblické téma. Jeho pověření je nejdůležitější pro celou novozákonní církev. Pavel před Bohem vyslovil zlořečenství nad všemi, kteří káží jiné evangelium (Gal.1). Těmito lidmi, kteří zvěstují jiného Ježíše a jiné evangelium, protože obdrželi jiného ducha (2.Kor.11:4), je dnes náboženský svět přeplněn.

Apoštol Jan, který byl ve vyhnanství na ostrově Patmos, a sice pro Slovo Boží a pro svědectví Ježíše (Zj.1:9), měl zase zvláštní odpovědnost před Bohem. V úplném odloučení mu Pán ukázal všechno, co se na Zemi až do konce času stane. Viděl Pána na trůnu (Zj.4), viděl tu tajuplnou Knihu, která byla zapečetěna sedmi pečetěmi (Zj.5), viděl dokonalou Církev – Nevěstu v nebi a slyšel zástup přemožitelů zpívat to mocné „Haleluja!“ Zj.19). Viděl Kristovo tisícileté mírové království, viděl první a druhé vzkříšení, viděl soud před bílým trůnem (Zj.20), ano, viděl též nové nebe a novou zemi (Zj.21). Nikdo jiný v tom čase neměl stejné povolání a určení, a tedy také ani přímou odpovědnost před Bohem. Všecko, co viděl a slyšel, musel sepsat (Zj.1:11), abychom to měli my dnes. Amen.

V průběhu náboženských dějin vystupovali též muži, kteří přímé povolání neobdrželi. Byli to nábožensky nadšení muži z pohanství, kteří se obrátili ke křesťanství, ale nikoliv ke Kristu, natož aby měli nějaké Boží pověření nebo poslání. Tak od koncilu roku 325 vzniklo zcela nebiblické vyznání víry a lidový kostel v římské říši bez apoštolů a proroků – v totálním protikladu k původní církvi, která byla na učení apoštolů a proroků založena (Ef.2:20).

Po tisíci letech panování katolického kostela následoval v době reformace mocný duchovní průlom. Wycliff, Hus a jiní byli osvíceni Duchem Božím, protože vzali Písmo Svaté do ruky a Slovo k srdci. Ti již razili cestu reformaci. Potom vystoupili Martin Luther, Filip Melanchton, Huldrych Zwingli a Johannes Calvin a další se svobodným zvěstováním evangelia. Potom následovala další, hluboko pronikající probuzení pod Johnem Wesleyem, na něhož se odvolávají metodisté, pod Johnem Smithem, zakladatelem baptistů a Meno Simonem, předchůdcem mennonitů, až po Dwighta Moodyho a mnohé jiné. Před dobrými sto lety propuklo v celém světě mocné letniční probuzení. Prostí muži byli naplněni Duchem Svatým a vystupovali všude a svědčili o Ježíši Kristu jako o svém Spasiteli a o tom, který křtí Duchem Svatým a ohněm (Mat.3:11-12; Sk.11:15-16).

Po druhé světové válce to byl William Branham, kterého Bůh zvláštním způsobem povolal, omilostnil a vyzbrojil plnou mocí. Sami jeho protivníci přiznali, že taková služba ode dnů našeho Pána na Zemi nebyla. 7. květen 1946 byl zvláštní den, den, který Bůh sám zvolil, aby dal Svému služebníku pověření a řekl mu, co je s jeho pověřením a povoláním spojeno. Tím se dostáváme k hlavnímu zaslíbení pro náš čas, které nezůstane nenaplněné. Opakovaně jsem vysvětlil, že Bůh všecko, co je ve spojení s Jeho spásným plánem, činí vždy na základě Svého Slova a tak je možné to v každém čase přezkoušet. Ta zkouška se proto smí a musí provádět jen na základě Slova Božího. Všechny předpovědi a proroctví, které se vztahovaly k prvnímu Kristovu příchodu, se tehdy naplnily do písmene, ale ti znalci Písma je neuznali, protože byli duchovně zaslepení svými výklady. To se zjevně opakuje i nyní. Biblické proroctví nesmí být za žádných okolností vykládáno (1.Petr.1:20); musí být viděno a poznáno v jeho naplnění. Výklady jsou dílem nepřítele a jen nám stojí v cestě, ba co víc brání nám vidět naplnění skrze zjevení.

Pro tento poslední časový úsek milosti dal Bůh ten Pán sám zaslíbení: „Aj, Já pošlu proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a hrozný den Páně“. (Mal.4:5).To je TAK PRAVÍ PÁN. Ještě žijeme v čase milosti, který je popsán jako den spásy (Iz.49:6-8; 2.Kor.6:2). Čas milosti začal prvním příchodem Krista, a pro národy skončí Kristovým návratem, který je zaslíben v Jan.14:1-3. Až potom nastane ten poslední, ten strašný den Páně. Věrný Bůh naplnil Své Slovo – jak by to také mohlo být jinak? – a poslal nám muže, kterého sám za proroka jako Eliáše určil. Kdo to nevidí a neuznává, žije v duchovní temnotě a nenalézá se v království Božím anebo to milostivé navštívení Boží ještě nepoznal. Teprve když je nám prorocké slovo zjevené, svítí jako jasné světlo v temnotě (2.Petr.1:19).

V této souvislosti vyvstává otázka: Co je ten den Páně, před jehož příchodem měl vystoupit muž jako Eliáš? Co učinil Eliáš, o tom jsme se již krátce zmínili. Nyní jde o pověření v tomto čase, totiž že srdce dětí Božích odvrátí od všeho, co s Jeho Slovem nesouhlasí, a obrátí zpět k Pánu. Nyní musí být zvěstováno původní učení dvanácti apoštolů jako na počátku, aby církev v konečném čase byla zase uvedena do svého původního stavu, totiž zbudována na základě apoštolů a proroků, přičemž Ježíš Kristus je sám Základní Kámen (Ef.2:13-22).

Co předpovídá Písmo? Z jedné strany, že ve velkém počtu vystoupí falešní proroci a falešní Kristové a svedou mnohé – kdyby bylo možné, dokonce i vyvolené (Mat.24). Na druhé straně: „Aj, já pošlu vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Páně veliký a hrozný“. (Mal.4:5-6). Právě náš Pán toto nanejvýš důležité zaslíbení v Novém Zákoně opakovaně potvrdil: „Eliáš zajisté přijde prvé, a napraví všecky věci“. (Mat.17:11).

„On pak odpověděv, řekl jim: Eliáš přijde nejprve, napraví všecky věci“. (Mar.9:12). ON také ale potvrdil již ukončenou službu Jana Křtitele, který vystoupil v duchu a síle Eliáše: „Ale pravím vám, že i Eliáš přišel, ale nepoznali jej, i učinili mu, což chtěli…“

Místa v Písmu, která hovoří o tom, co se stane, až začne den Páně, ta dostatečně známe.

„Aj den Páně přichází přísný, a zuřivost a rozpálení hněvu, aby obrátil tu zemi v poušť, a hříšníky její z ní vyhladil“. (Iz.13:9).

„Slunce obrátí se v tmu a měsíc v krev, prvé než přijde den Páně veliký a hrozný“. (Joel.2:31).

„Nebo blízko je den Páně proti všem těm národům“. (Abd.15).

„A hned po soužení těch dnů slunce se zatmí, a měsíc nedá světla svého“. (Mat.24:29).

„V těch pak dnech, po soužení tom, slunce se zatmí, a měsíc nevydá světla svého“. (Mar.13:24).

„A ukáži zázraky na nebi svrchu, a znamení na zemi dole, krev a oheň a páru dýmovou. Slunce obrátí se v temnost, a měsíc v krev, prvé než přijde ten den Páně veliký a zjevný“. (Sk.2:19-20).

„Nebo vy sami výborně víte, že ten den Páně jako zloděj v noci, tak přijde“. (1.Tes.5:2).

„Přijde pak ten den Páně, jako zloděj v noci, v kterém nebesa jako v prudkosti vichru pominou, a živly pálivostí ohně rozplynou se, země pak i ty věci, které jsou na ní, vypáleny budou“. (2.Petr.3:10).

Také Jan byl v duchu přenesen do dne Páně (Zj.1:10). Viděl také Knihu zapečetěnou sedmi pečetěmi v ruce toho, který seděl na trůnu. A viděl jak Beránek Knihu vzal a pečetě otevřel. Byl to opravdu bratr Branham, kterému kniha Zjevení – zvláště v březnu 1963 – byla nadpřirozeným způsobem zjevena.

První čtyři pečetě probíhají souběžně se sedmi církevními věky. Pátá pečeť vypovídá o již zabitých Židech, zároveň ale i o těch, kteří ještě právě tak musí jako mučedníci zemřít (Zj.6:9-11). To bude po vytržení a po službě těch dvou svědků (Zj.11). Otevřením šesté pečetě se více dozvídáme o počátku dne Páně.

„I pohleděl jsem, když otevřel pečeť šestou, a aj, zemětřesení veliké stalo se, a slunce zčernalo, jako pytel žíněný, a měsíc všecken byl jako krev…“ (Zj.6:12).

Ó, jak jasné je Boží Slovo. Než slunce ztratí svůj jas a měsíc se obrátí v krev, než se všechna lidská díla v plamenech rozpadnou, než začne to mocné „očišťování“, chtěl On poslat proroka. To je nejdůležitější zaslíbení, které se muselo naplnit v našem čase.

Jestliže vystoupí pravý prorok, jehož služba je Bohem potvrzena, tak tím má být pozornost upoutána na zvěst, kterou přináší. Opět jsme se dostali k důležitému bodu povolání a poslání bratra Branhama, a za tuto Boží volbu se nestydíme.

Při nadpřirozeném prožití 11. června 1933 bylo k bratru Branhamovi, když po první evangelizaci poprvé křtil v řece Ohio, z nadpřirozeného světelného oblaku třikrát provoláno: „Pohleď vzhůru!“ Když se potom bratr Branham podíval nahoru, viděl nadpřirozený světelný oblak a mocný hlas Páně k němu mluvil: „Jako Jan Křtitel předcházel prvnímu Kristovu příchodu, tak ty budeš poslán se zvěstí, která bude předcházet druhému Kristovu příchodu“. Ještě v dubnu 1966 jsem se v Jeffersonville, Indiana, USA, setkal s několika očitými svědky, kteří u tohoto prožití byli přítomni. S tímto nadpřirozeným posláním je spojena taková odpovědnost pro církev Ježíše Krista jako nikdy předtím. Dary a povolání, které Bůh dává a vysloví, jsou neodvolatelné (Řím.11:29). Ještě platí: „Nečiní zajisté Panovník Pán ničeho, leč by zjevil tajemství své služebníkům svým prorokům“. (Ámos 3:7). Tak je to napsáno, tak tomu věříme. Tím je naplněno a potvrzeno zaslíbení, že Bůh na konci času milosti, dříve než nastane den Páně, pošle proroka. Žádné dítě Boží nesmí Bohem stanovenou službu ignorovat, jinak se naplní Sk.13:41: „Vizte potupníci, a podivte se, a na nic přijďte; nebo já dílo dělám za dnů vašich, dílo to, o kterémž vy neuvěříte, kdyby je vám kdo vypravoval“.

Bůh se nepotřebuje nikoho ptát na radu, co má dělat. ON je zavázán jen ke Svému Slovu a převzal celkovou odpovědnost za uskutečnění Svého vlastního spásného plánu. Potom přenesl odpovědnost rovněž na všechny Své služebníky, kteří se na tom skrze povolání a poslání podílejí. Dvacet století – ať tomu věříme nebo ne, ať to přijímáme nebo ne – na Zemi nebyl žádný jiný muž, který by jako bratr Branham obdržel od samotného Boha přímé povolání, pověření, poslání, které je v přímém spojení s božským spásným plánem konečného času. 

Stále ještě žije většina evangelistů první vlny probuzení, ještě žijí charismatické osobnosti následujících probuzeneckých vln, a každého z nich bychom se mohli ptát, zda obdrželi přímé povolání a poslání, mohou-li označit den, hodinu a místo, kdy jim bylo Pánem dáno dějinně spásné pověření. Přestože ještě nikdy nebylo tolik náboženské činnosti jako nyní, všichni budují více méně své vlastní království v království Božím skrze programy, kterými dokáží udělat dojem. Je to jen zábava vyšperkovaná biblickými příběhy.

Z důvodu odpovědnosti před Bohem opakuji ještě jednou: Se službou bratra Branhama je naplněno proroctví z proroka Malachiáše! Cesta Boží vede do božského poslání a ne kolem něho. Že jsme dorazili do konečného času, vědí všichni a právě tak, že příchod Ježíše Krista je blízko, i když nikdo nezná den ani hodinu. Když tedy bylo bratrovi Branhamovi řečeno, že ta zvěst, která mu byla svěřena, bude předcházet druhému Kristovu příchodu, pak je to závazné pro všechny, kteří by chtěli být při příchodu Ježíše Krista připraveni.

K mimořádné službě Bůh povolával vždycky jen jednotlivce a jim tím také předal největší odpovědnost. Tyto muže Bůh sám pověřil a poslal na základě Svého spásného plánu. Jen ten, kdo to uzná, přijme jejich službu a uvěří tomu, co jim Bůh ze Slova zjevil a skrze ně mluvil.

Blahoslavení jsou všichni, kteří toho kdo je poslán Bohem, přijímají; běda těm, kteří to nečiní! Navždy platí, co Pán říká o těch, které posílá: „Kdož vás přijímá, mne přijímá; a kdo mne přijímá, přijímá toho, kterýž mne poslal“. (Mat.10:40).

„Kdož vás slyší, mne slyší; a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá; kdož pak mnou pohrdá, pohrdá tím, kdož mne poslal“. (Luk.10:16).

„Amen, amen pravím vám: Kdo přijímá toho, kohož bych já poslal, mne přijímá; a kdož mne přijímá, přijímá toho, kterýž mne poslal“. (Jan.13:20).

Stále znovu musí být zdůrazňováno: Kdo ignoruje službu, kterou Bůh zaslíbil a ustanovil, opovrhuje Bohem a tím, co On činí.