V ep. Řím. kap. 9, 10 a 11 vysvětluje Pavel skutečnost, že Izrael, ten vyvolený lid, odmítl, co Bůh zaslíbil, a zaměřil se na národy:

„A Izaiáš směle dí: Nalezen jsem od těch, kteří mne nehledali; zjeven jsem těm, kteří se na mne neptali. Ale proti lidu Izraelskému dí: Přes celý den roztahoval jsem ruce své k lidu nepovolnému a protivnému“ (Řím.10:20-21); 3.Moj.26; Ez.20).

Izrael odporuje, Izrael jako celek odmítá, zůstává v nevíře a neposlušnosti. Potom apoštol pokračuje:

„Proto pravím: Zdali Bůh zavrhl lid svůj? Nikoli; nebo i já Izraelský jsem, z semene Abrahamova, z pokolení Benjaminova. Nezavrhl Bůh lidu svého, který předzvěděl“ (Řím.11:1-2).

Bůh Svůj lid nezavrhl, přestože Jeho lid Jej odmítl. ON přišel k těm Svým a ti Jeho Jej nepřijali. Jen ten, kdo Ho přijme a věří v Jeho jméno, dostal právo být dítětem Božím (Jan.1:11-12). Až dodnes leží pokrývka na jejich srdcích a může být odňata jen zjevením Ježíše Krista (2.Kor.3:12-18).

Žijeme na konci času milosti a jako tehdy s Izraelem, tak se nyní děje s církví z národů:

„Nebo i nám zvěstována jest spásná zvěst, jako i oněm, ale neprospěla jim řeč slyšená, nepřipojená k víře, když slyšeli“ (Žid.4:2). Vyvolení musí být každým osobně přijato a vyžíváno. Pravá víra je zakotvená v zaslíbeních Božích, do naplnění vede jen pravá víra. Nyní se jedná o to, aby se všichni nechali do Jeho předurčené rady uvést.

Víra se musí ukázat v poslušnosti; to vidíme obzvláště při Abrahamovi, když měl obětovat Izáka (Jak.2:21-26; 1.Moj.22). Abraham nedělal kdovíco podle vlastního uvážení – on poslechl a učinil, co mu Pán přikázal. Tak byla víra ospravedlněna skrze vykonaný skutek. Přesně o to se jedná při Jeho vyvoleném lidu a také s církví! Víra je mrtvá, když ji nenásledují skutky, ale jen vyznání rtů.

Apoštol Petr píše: „A proto praví Písmo: Hle, zakládám na Sionu vyvolený kámen úhelný, a drahý, a v který kdokoli věří, nikdy nebude zahanben“ (1.Petr.2:6; Ž.118:22).

Nádherné: Všichni, kteří nedůvěřují sami sobě nebo nějakému člověku, nýbrž Jemu, tomu vzácnému Úhelnému Kameni, budou vzděláni jako živé kamení a nikdy nebudou zahanbeni: „I vy, jakožto kamení živé, vzdělávejte se v dům duchovní, kněžstvo svaté, k obětování duchovních obětí, vzácných Bohu skrze Jezukrista“ (v.5) – a Jeho dům jsme my – sloup a základ pravdy (1.Tim.3:15; Žid.3:6).

„Vám tedy, věřícím jest drahý, ale nepovolným kámen, který zavrhli stavitelé, ten jest učiněn v hlavu úhelní, a kámen úrazu, a skála pohoršení, totiž těm, kteří se urážejí na slovu, nepovolní jsouce, k čemuž i určeni jsou“ (1.Petr.2:7-8; Iz.28:16).

Zde jsou jasně odlišeni mezi Jeho lidem opravdově věřící, kteří svoji důvěru složili v Pánu, od těch, kteří nevěří, jak praví Písmo. Při prvním Kristově příchodu ti duchovní stavitelé zavrhli Úhelný Kámen; nyní zavrhují ten Závěrečný Kámen (Zach.4:7; Sk.4:11). Náš Pán a Spasitel je ten První a Poslední. ON je Alfa a Omega, Úhelný Kámen a Závěrečný Kámen.

Aby se každý mohl zkusit, jestli patří k těm opravdově věřícím, vyvoleným, předurčeným, nebo k těm, kteří se urážejí na Slově, které Bůh pro náš čas zaslíbil, měl by číst ještě ten příslušný verš: „… jenž se urážejí na slovu, nepovolní jsouce, k čemuž i určeni jsou“ (1.Petr.2:8). To působí bolest, ale tak to je. Vždy se jedná o zaslíbené slovo té hodiny a o to, co Bůh přítomně dělá. Kdo to nepřijme a nevěří, je určen k tomu, aby zůstal v neposlušnosti a nevíře, urážel se na tom a byl zatracen.

Pro jedny On je Skála spásy, pro druhé Skála pohoršení. Kdo Bohu nevěří, uráží se na Něm v neposlušnosti proti Slovu. A kdo to může pochopit: také zde se hovoří o předurčení. Pokaždé, když přišel čas naplnění, všichni vyvolení uvěřili, poznali čas a hodinu a měli podíl na tom, co Bůh konal. Na ně se vztahuje: „Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, svaté shromáždění lidu, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti toho, který vás povolal ze tmy v předivné světlo své. Kteří jste někdy ani lidem nebyli, nyní pak jste lid Boží; kteří jste někdy nedošli milosrdenství, ale nyní jste došli milosrdenství“ (1.Petr.2:9-10).

Pavel, který měl v síle Božího povolání přímou zodpovědnost, se představil: „Pavel, služebník Boží, apoštol pak Ježíše Krista, pro víru vyvolených Božích a známosti pravdy, která jest podle zbožnosti“ (Tit.1:1).

Apoštol ukazuje, jak je důležité, věřit Pravdě, a jaké důsledky to přináší, když se Pravdě nevěří: „… a se všelikým podvodem nepravosti v těch, jenž hynou, protože lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. A proto pošle jim Bůh mocné dílo podvodu, aby věřili lži“ (2.Tes.2:10-11). Boží láska ke Slovu je předpoklad, aby se nám dostalo zjevení a byli jsme zachováni před každou lží. Opravdově věřícím apoštol dále adresuje, co se na ně vztahuje: „My pak jsme povinni děkovat Bohu vždycky za vás, bratří Pánu milí, že vyvolil vás Bůh od počátku k spasení, v posvěcení Ducha a u víře pravdy“ (v.13).

Timoteovi ten muž Boží píše: „Duch pak jasně praví, že v posledních časech odvrátí se někteří od víry, poslouchajíce duchů bludných a učení ďábelských“ (1.Tim.4:1).

Vždyť jsme dorazili do konečného času a vidíme, že také toto slovo se plní. Tak jistě, že pravé učení pochází od Boha, tak každé falešné učení přichází od bludných duchů, ano, od démonů. Jen Duch pravdy vede do celé pravdy (Jan.16:13). A jen „… všichni, kteří Duchem Božím vedeni bývají, jsou synové Boží“ (Řím.8:14).

Pak ukazuje svému spolupracovníkovi – dnes nám všem – ten předpoklad, „… budeš dobrý služebník Jezukristův, vykrmený slovy víry a pravého učení, kterého jsi následoval“ (1.Tim.4:6; Iz.28:17).

Apoštol dále napomíná: „Budiž sebe pilen i učení (dávej pozor na sebe), a v tom učení trvej; nebo to čině, i samého sebe spasíš, i ty, kteří tebe poslouchají“ (v.16). Amen.

„Tomu vyučuj a napomínej. Jestliže pak kdo jinak učí, a nepovoluje zdravým řečem Pána našeho Jezukrista, a tomu učení, které jest podle zbožnosti, takový jest nadutý, nic neumí …“ (1.Tim.6:3-4).

Syn člověka říká: „Mé učení není mé, ale toho, jenž mne poslal. Bude-li kdo chtít vůli jeho činit, ten bude umět rozeznat, je-li to učení z Boha, či mluvím já sám od sebe“ (Jan.7:16-17). Totéž může říci každý pravý poslaný Pána. Nejprve musíme být připravení činit vůli Boží, teprve potom nám bude zjevena. Vzkříšený Pán nejprve 40 dnů apoštoly poučoval (Sk.1:1-5), potom jim přikázal: „Učte je zachovávat všecko, cokoli jsem přikázal vám!“ (Mat.28:20). V Bibli zdokumentované učení apoštolů je učení Kristovo; to platí až do konce jako jediné pravé učení (Sk.2:42).

Apoštol Jan píše, a i my to musíme brát zcela vážně: „… a že všeliká lež není z pravdy“ (1.Jan.2:21). Ohledně opravdově věřících čteme: „… kvůli pravdě, která zůstává v nás a s námi bude na věky“ (2.Jan.1:2). K tomu říkáme: „Amen!“

Pavel také popisuje v 2.Tim.3, co bude v posledním čase: „Jako zajisté Jannes a Jambres zprotivili se Mojžíšovi, tak i tito protiví se pravdě, lidé na mysli porušení, a při pravdě popletení s neosvědčenou vírou“ (2.Tim.3:8). Ano, oni vždycky vystupují proti tomu, koho Pán povolal, aby zvěstoval tu absolutní pravdu ve spojení se spásnými dějinami. Jsou to lidé, s rozvráceným rozumem. K tomu musí být řečeno, že každé pravé učení má smysl a každé falešné učení je nesmyslné.

Z času Mojžíše máme ve 4.Moj.16 také zprávu, že právě z kmene Léví, který Bůh vyvolil ke službě v chrámu, vystoupil proti Mojžíšovi ten odpůrce Chóre. Tento Levíta nechal v sobě volný průchod závisti, hleděl na povolaného muže Mojžíše s opovržením a mínil, že si toho pro sebe nárokuje příliš. A hle: Rychle kolem sebe shromáždil skupinu. Ano, a potom Bůh nad Chóre, který tím jedinečným posláním Mojžíše pohrdl, vyslovil rozsudek a skoncoval s ním a jeho skupinou. Proč je zřejmě pro nás tento příklad napsán? K varování (2.Tim.3:16).

Věřícím zvěsti konečného času neškodí falešní proroci a Kristové, kteří všude vystupují, „nýbrž z vás samotných (z našeho středu) povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby obrátili učedlníky po sobě“ (Sk.20:30). Nárokují si, že skrze službu zvěstovatele jsou vyvedeni ven, potom se jako Dátan a Chóre osamostatní a utvoří skupiny, které věří jejich zvláštním zjevením. V dopisu Judy je o nich psáno: „Toto jsou lidé, kteří vyvolávají rozštěpení …“ Každá služba, kterou Bůh ustanovil, přece slouží ke vzdělání církve (Ef.4:11-16).

Ano, kdyby bylo možné, byli by i ti vyvolení vtaženi do toho rafinovaného bludu. Ale díky Bohu to není možné. Vyvolení ten nábožný podvod prohlédnou, zůstanou ve Slově a v církvi.

Jako ve dnech Eliáše pozůstalo z Izraele 7000, a svá kolena před Bálem nesklonili, tak píše ten Boží muž Řím.11:5, „tak i nyní zbytek podle vyvolení milosti zůstal.“ Amen.

Jen vyvolení jsou Nevěstou Beránka, kteří při návratu Krista budou vzati vzhůru do slávy. Jsou to ty moudré panny, které budou připraveny vejít na svatební hostinu (Mat.25:10; Zj.19:7). Jim platí to blahoslavení: „Ale oči vaše blahoslavené jsou, že vidí, i uši vaše, že slyší“ (Mat.13:16). Jejich oči vidí, jejich uši slyší, jejich srdce věří; oni poznávají den milostivého Božího navštívení. Na ně se vztahuje všech devět blahoslavenství; oni jsou čistého srdce a uvidí Boha (Mat.5:3-12). Jako vyvolení zůstávají ve Slově a odmítají každý výklad; zůstávají v milosti a v lásce; chodí po cestách Božích; slyší jen na to, co Duch Boží říká všem v církvi skrze Boží Slovo.

V ep. Řím. kap. 9, 10 a 11 vysvětluje Pavel skutečnost, že Izrael, ten vyvolený lid, odmítl, co Bůh zaslíbil, a zaměřil se na národy:

„A Izaiáš směle dí: Nalezen jsem od těch, kteří mne nehledali; zjeven jsem těm, kteří se na mne neptali. Ale proti lidu Izraelskému dí: Přes celý den roztahoval jsem ruce své k lidu nepovolnému a protivnému“ (Řím.10:20-21); 3.Moj.26; Ez.20).

Izrael odporuje, Izrael jako celek odmítá, zůstává v nevíře a neposlušnosti. Potom apoštol pokračuje:

„Proto pravím: Zdali Bůh zavrhl lid svůj? Nikoli; nebo i já Izraelský jsem, z semene Abrahamova, z pokolení Benjaminova. Nezavrhl Bůh lidu svého, který předzvěděl“ (Řím.11:1-2).

Bůh Svůj lid nezavrhl, přestože Jeho lid Jej odmítl. ON přišel k těm Svým a ti Jeho Jej nepřijali. Jen ten, kdo Ho přijme a věří v Jeho jméno, dostal právo být dítětem Božím (Jan.1:11-12). Až dodnes leží pokrývka na jejich srdcích a může být odňata jen zjevením Ježíše Krista (2.Kor.3:12-18).

Žijeme na konci času milosti a jako tehdy s Izraelem, tak se nyní děje s církví z národů:

„Nebo i nám zvěstována jest spásná zvěst, jako i oněm, ale neprospěla jim řeč slyšená, nepřipojená k víře, když slyšeli“ (Žid.4:2). Vyvolení musí být každým osobně přijato a vyžíváno. Pravá víra je zakotvená v zaslíbeních Božích, do naplnění vede jen pravá víra. Nyní se jedná o to, aby se všichni nechali do Jeho předurčené rady uvést.

Víra se musí ukázat v poslušnosti; to vidíme obzvláště při Abrahamovi, když měl obětovat Izáka (Jak.2:21-26; 1.Moj.22). Abraham nedělal kdovíco podle vlastního uvážení – on poslechl a učinil, co mu Pán přikázal. Tak byla víra ospravedlněna skrze vykonaný skutek. Přesně o to se jedná při Jeho vyvoleném lidu a také s církví! Víra je mrtvá, když ji nenásledují skutky, ale jen vyznání rtů.

Apoštol Petr píše: „A proto praví Písmo: Hle, zakládám na Sionu vyvolený kámen úhelný, a drahý, a v který kdokoli věří, nikdy nebude zahanben“ (1.Petr.2:6; Ž.118:22).

Nádherné: Všichni, kteří nedůvěřují sami sobě nebo nějakému člověku, nýbrž Jemu, tomu vzácnému Úhelnému Kameni, budou vzděláni jako živé kamení a nikdy nebudou zahanbeni: „I vy, jakožto kamení živé, vzdělávejte se v dům duchovní, kněžstvo svaté, k obětování duchovních obětí, vzácných Bohu skrze Jezukrista“ (v.5) – a Jeho dům jsme my – sloup a základ pravdy (1.Tim.3:15; Žid.3:6).

„Vám tedy, věřícím jest drahý, ale nepovolným kámen, který zavrhli stavitelé, ten jest učiněn v hlavu úhelní, a kámen úrazu, a skála pohoršení, totiž těm, kteří se urážejí na slovu, nepovolní jsouce, k čemuž i určeni jsou“ (1.Petr.2:7-8; Iz.28:16).

Zde jsou jasně odlišeni mezi Jeho lidem opravdově věřící, kteří svoji důvěru složili v Pánu, od těch, kteří nevěří, jak praví Písmo. Při prvním Kristově příchodu ti duchovní stavitelé zavrhli Úhelný Kámen; nyní zavrhují ten Závěrečný Kámen (Zach.4:7; Sk.4:11). Náš Pán a Spasitel je ten První a Poslední. ON je Alfa a Omega, Úhelný Kámen a Závěrečný Kámen.

Aby se každý mohl zkusit, jestli patří k těm opravdově věřícím, vyvoleným, předurčeným, nebo k těm, kteří se urážejí na Slově, které Bůh pro náš čas zaslíbil, měl by číst ještě ten příslušný verš: „… jenž se urážejí na slovu, nepovolní jsouce, k čemuž i určeni jsou“ (1.Petr.2:8). To působí bolest, ale tak to je. Vždy se jedná o zaslíbené slovo té hodiny a o to, co Bůh přítomně dělá. Kdo to nepřijme a nevěří, je určen k tomu, aby zůstal v neposlušnosti a nevíře, urážel se na tom a byl zatracen.

Pro jedny On je Skála spásy, pro druhé Skála pohoršení. Kdo Bohu nevěří, uráží se na Něm v neposlušnosti proti Slovu. A kdo to může pochopit: také zde se hovoří o předurčení. Pokaždé, když přišel čas naplnění, všichni vyvolení uvěřili, poznali čas a hodinu a měli podíl na tom, co Bůh konal. Na ně se vztahuje: „Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, svaté shromáždění lidu, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti toho, který vás povolal ze tmy v předivné světlo své. Kteří jste někdy ani lidem nebyli, nyní pak jste lid Boží; kteří jste někdy nedošli milosrdenství, ale nyní jste došli milosrdenství“ (1.Petr.2:9-10).

Pavel, který měl v síle Božího povolání přímou zodpovědnost, se představil: „Pavel, služebník Boží, apoštol pak Ježíše Krista, pro víru vyvolených Božích a známosti pravdy, která jest podle zbožnosti“ (Tit.1:1).

Apoštol ukazuje, jak je důležité, věřit Pravdě, a jaké důsledky to přináší, když se Pravdě nevěří: „… a se všelikým podvodem nepravosti v těch, jenž hynou, protože lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. A proto pošle jim Bůh mocné dílo podvodu, aby věřili lži“ (2.Tes.2:10-11). Boží láska ke Slovu je předpoklad, aby se nám dostalo zjevení a byli jsme zachováni před každou lží. Opravdově věřícím apoštol dále adresuje, co se na ně vztahuje: „My pak jsme povinni děkovat Bohu vždycky za vás, bratří Pánu milí, že vyvolil vás Bůh od počátku k spasení, v posvěcení Ducha a u víře pravdy“ (v.13).

Timoteovi ten muž Boží píše: „Duch pak jasně praví, že v posledních časech odvrátí se někteří od víry, poslouchajíce duchů bludných a učení ďábelských“ (1.Tim.4:1).

Vždyť jsme dorazili do konečného času a vidíme, že také toto slovo se plní. Tak jistě, že pravé učení pochází od Boha, tak každé falešné učení přichází od bludných duchů, ano, od démonů. Jen Duch pravdy vede do celé pravdy (Jan.16:13). A jen „… všichni, kteří Duchem Božím vedeni bývají, jsou synové Boží“ (Řím.8:14).

Pak ukazuje svému spolupracovníkovi – dnes nám všem – ten předpoklad, „… budeš dobrý služebník Jezukristův, vykrmený slovy víry a pravého učení, kterého jsi následoval“ (1.Tim.4:6; Iz.28:17).

Apoštol dále napomíná: „Budiž sebe pilen i učení (dávej pozor na sebe), a v tom učení trvej; nebo to čině, i samého sebe spasíš, i ty, kteří tebe poslouchají“ (v.16). Amen.

„Tomu vyučuj a napomínej. Jestliže pak kdo jinak učí, a nepovoluje zdravým řečem Pána našeho Jezukrista, a tomu učení, které jest podle zbožnosti, takový jest nadutý, nic neumí …“ (1.Tim.6:3-4).

Syn člověka říká: „Mé učení není mé, ale toho, jenž mne poslal. Bude-li kdo chtít vůli jeho činit, ten bude umět rozeznat, je-li to učení z Boha, či mluvím já sám od sebe“ (Jan.7:16-17). Totéž může říci každý pravý poslaný Pána. Nejprve musíme být připravení činit vůli Boží, teprve potom nám bude zjevena. Vzkříšený Pán nejprve 40 dnů apoštoly poučoval (Sk.1:1-5), potom jim přikázal: „Učte je zachovávat všecko, cokoli jsem přikázal vám!“ (Mat.28:20). V Bibli zdokumentované učení apoštolů je učení Kristovo; to platí až do konce jako jediné pravé učení (Sk.2:42).

Apoštol Jan píše, a i my to musíme brát zcela vážně: „… a že všeliká lež není z pravdy“ (1.Jan.2:21). Ohledně opravdově věřících čteme: „… kvůli pravdě, která zůstává v nás a s námi bude na věky“ (2.Jan.1:2). K tomu říkáme: „Amen!“

Pavel také popisuje v 2.Tim.3, co bude v posledním čase: „Jako zajisté Jannes a Jambres zprotivili se Mojžíšovi, tak i tito protiví se pravdě, lidé na mysli porušení, a při pravdě popletení s neosvědčenou vírou“ (2.Tim.3:8). Ano, oni vždycky vystupují proti tomu, koho Pán povolal, aby zvěstoval tu absolutní pravdu ve spojení se spásnými dějinami. Jsou to lidé, s rozvráceným rozumem. K tomu musí být řečeno, že každé pravé učení má smysl a každé falešné učení je nesmyslné.

Z času Mojžíše máme ve 4.Moj.16 také zprávu, že právě z kmene Léví, který Bůh vyvolil ke službě v chrámu, vystoupil proti Mojžíšovi ten odpůrce Chóre. Tento Levíta nechal v sobě volný průchod závisti, hleděl na povolaného muže Mojžíše s opovržením a mínil, že si toho pro sebe nárokuje příliš. A hle: Rychle kolem sebe shromáždil skupinu. Ano, a potom Bůh nad Chóre, který tím jedinečným posláním Mojžíše pohrdl, vyslovil rozsudek a skoncoval s ním a jeho skupinou. Proč je zřejmě pro nás tento příklad napsán? K varování (2.Tim.3:16).

Věřícím zvěsti konečného času neškodí falešní proroci a Kristové, kteří všude vystupují, „nýbrž z vás samotných (z našeho středu) povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby obrátili učedlníky po sobě“ (Sk.20:30). Nárokují si, že skrze službu zvěstovatele jsou vyvedeni ven, potom se jako Dátan a Chóre osamostatní a utvoří skupiny, které věří jejich zvláštním zjevením. V dopisu Judy je o nich psáno: „Toto jsou lidé, kteří vyvolávají rozštěpení …“ Každá služba, kterou Bůh ustanovil, přece slouží ke vzdělání církve (Ef.4:11-16).

Ano, kdyby bylo možné, byli by i ti vyvolení vtaženi do toho rafinovaného bludu. Ale díky Bohu to není možné. Vyvolení ten nábožný podvod prohlédnou, zůstanou ve Slově a v církvi.

Jako ve dnech Eliáše pozůstalo z Izraele 7000, a svá kolena před Bálem nesklonili, tak píše ten Boží muž Řím.11:5, „tak i nyní zbytek podle vyvolení milosti zůstal.“ Amen.

Jen vyvolení jsou Nevěstou Beránka, kteří při návratu Krista budou vzati vzhůru do slávy. Jsou to ty moudré panny, které budou připraveny vejít na svatební hostinu (Mat.25:10; Zj.19:7). Jim platí to blahoslavení: „Ale oči vaše blahoslavené jsou, že vidí, i uši vaše, že slyší“ (Mat.13:16). Jejich oči vidí, jejich uši slyší, jejich srdce věří; oni poznávají den milostivého Božího navštívení. Na ně se vztahuje všech devět blahoslavenství; oni jsou čistého srdce a uvidí Boha (Mat.5:3-12). Jako vyvolení zůstávají ve Slově a odmítají každý výklad; zůstávají v milosti a v lásce; chodí po cestách Božích; slyší jen na to, co Duch Boží říká všem v církvi skrze Boží Slovo.