Podle Mat.25:1-13 je království nebeské podobno deseti pannám, které se vydaly na cestu, aby se potkaly s Ženichem. Všechny slyší zvěst a berou si sebou své lampy. Ale potom všechny usnuly. Musíme Mat.25:5 porovnat s Mat.13:25: Tam bylo dobré semeno rozséváno Synem člověka, potom lidé usnuli, a to byl čas, kterého využil nepřítel, aby rozsel své zlé semeno. Bratr Branham to nazval „setba odporu“. V podobenství z Mat.25 také všechny panny usnou, a nyní též nepřítel využívá příležitosti, aby rozséval své semeno. Každý výklad je cizí semeno, které rozsévá ten Zlý. V čas večera nastalo světlo; o půlnoci při probuzení, bude zjeveno, kdo putoval ve světle a dosáhne cíle – kdo je bláznivý a kdo moudrý. To se neděje v čase večera, když vystupuje ten zvěstovatel, to se děje v půlnočním čase, když přijde Ženich. Neboť pak se těm bláznivým nedostává oleje Ducha. Ano, a potom budou poslány ke svým kramářům – ne k Tomu, který křtí Duchem a ohněm! Ti kramáři sice mnoho mluví o zjevení Ducha, ale sami ho vůbec nemají.

Člověk se sotva opováží opakovat, co Ženich těm bláznivým pannám říká: „Potom (později) pak přišly i ty druhé panny, řkouce: Pane, pane, otevři nám. A on odpověděl, řekl: Amen, pravím vám, neznám vás!“ (Mat.25:11-12). Toto „později“ pak bude znamenat „příliš pozdě“. To není adresováno nevěřícím, nýbrž věřícím. Panny, které slyšely volání k probuzení, vyšly Ženichovi naproti, pak musejí vyslechnout: „JÁ vás neznám!“ Co se s nimi stalo? Zdali někdy překročily tu hranici, promeškaly napojení? Nechaly se podvést nebo svést?

V posledním Oběžném dopisu církvi (Zj.3:20) stojí Pán před dveřmi. Kdo slyší Jeho hlas a otevře Mu, k tomu On přijde a bude s ním večeřet. Bláznivé panny to poslední klepání neslyšely a dveře Mu neotevřely? Na konci pak stojí dokonce před zavřenými Dveřmi. Ježíš je přece těmi Dveřmi, skrze které musíme vejít. ON je ten dobrý Pastýř a Jeho ovce slyší na Jeho hlas (Jan.10). Na čí hlas slyšely bláznivé panny? Následovaly někoho cizího s cizím učením? To „Já vás neznám“ je pro nás nepochopitelné.

Všichni v církvi, kteří přijímají cizí semeno, už nenáleží k moudrým pannám; oni jsou svedeni jako Eva. Pavel zcela jasně řekl, že v případě svedení je kázán jiný Ježíš, jiné evangelium, pod vlivem jiného ducha. Ti blázniví se nechají strhnout každým větrem učení, při tom nejprve jejich myšlenky jsou nakloněny ke Zlému (2.Kor.11:1-6). Ti moudří zůstávají věrní a přijímají jedině a samotně semeno Slova. Tím, že věří jen tomu, co Písmo říká a jak to říká, zůstávají pod Božím vlivem. U nich triumfuje víra, která přemohla svět.

Povšimněme si, jak ty výroky proti činitelům divů, kteří v základě vzato byli svůdcové, a bláznivým pannám, jsou podobné:

„A tehdy jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti“ (Mat.7:23) a:

„Potom (později) pak přišly i ty druhé panny, řkouce: Pane, pane, otevři nám. A on odpověděv, řekl: Amen, pravím vám, neznám vás“ (Mat.25:11:12).

Jak jistě se naplnilo slovo o věrném služebníkovi, tak jistě se ukáže pravdivé také to o špatném služebníkovi v Mat.24:48-51 a to, co Pavel viděl prorocky viděl dopředu: „Neboť jsou mnozí nepoddaní, marnomluvní, i svůdcové myslí lidských … Jimž musejí ústa zacpána být; kteří celé domy převracejí, učíce neslušným věcem, pro mrzký zisk“ (Tit.1:1-11). Také v našem čase bylo rozseto nejprve dobré semeno; potom na témž poli rozsévá své semeno nepřítel. Nikdy se však z pravého proroka nestal falešný prorok, a nikdy se z moudrého služebníka, kterého Pán sám poslal, nestal zlý služebník – a opačně. Syn člověka rozsévá stále jen dobré semeno skrze Své posly, nepřítel to zlé. Navždy platí, co řekl náš Pán: „A pole jest tento svět, dobré pak símě jsou synové království, ale koukol jsou synové toho zlostníka“ (Mat.13:38-52).

„Amen, amen pravím vám: Kdo přijímá toho, koho bych já poslal, mne přijímá“ (Jan.13:30).

Bůh činí Své právo skrze Své učení pro nás směrnicí (Iz.28:17; 1.Tim.4:6; Tit.2:17). Stůl Páně je prostřen jen čistým pokrmem. Nyní bude zjeveno, komu se dostalo napojení a žije v přítomnosti Ježíše Krista, ale rovněž tak, kdo se zastavil v minulosti na prožitích proroka a mluví jen o tom, co se jednou stalo. Všechno, co náleží ke službě zvěstovatele, se stalo, a celá rada Boží je nám zvěstována. Bratr Branham, tak jako Pavel, hovořil o každém biblickém tématu ženám, mužům, všem odkázal jejich místo, hovořil o sborovém pořádku, o službách, ano na přímý příkaz Páně také o obtížném tématu „Manželství a rozvod a opětovný sňatek“. Z Boží milosti může být všechno, co učil bratr Branham, biblicky zařazeno. Tak jako se v biblických dobách nejednalo o životní příběhy Mojžíše, Eliáše nebo Jana Křtitele, Petra nebo Pavla, o kterých nevíme nic, tak dnes se nejedná o životopis bratra Branhama, nýbrž o spásné dějiny, které Bůh nyní uzavírá.

Kult osobnosti a modloslužbu rozhodně odmítáme. Jen kdo nepoznává, že Bůh svoji čest nikomu jinému nedává, bude uctívat osobní předměty proroka, ano dokonce jeho hrob. My přece nekážeme proroka, nýbrž to, co jemu bylo jako Pavlovi v Duchu zjeveno – kážeme Ježíše Krista jako toho stejného včera, dnes a na věky. Kdo je skutečně vyvolený, žije v Boží přítomnosti. Všichni vyvolení mají podíl na službě proroka, když uznávají, co Bůh po jeho odchodu domů činil a ještě činí. Nyní se přece jedná o to, co Pán sám pro tento čas předurčil. K tomu vděčně říkáme: „Amen!“

Satan, žalobník bratří, používá zlomyslné lidi, kteří jsou jím ovlivněni, aby zničil ten vliv služebníka, který má skrze zvěstování. Žalobník bude vystrčen teprve tehdy, až bude vytržen ten pacholík, který po svatební hostině bude všechny národy spravovat železným prutem (Zj.12:1-12). To je jedno ze zaslíbeních, která jsou dána přemožitelům (Zj.2:26-29). Potom služba Ježíše Krista jako Přímluvce končí (1.Jan.2:1-2). Bůh nám v Kristu daroval dokonalé smíření, dokonalé ospravedlnění skrze krev Beránka Božího. Mezi vyvolenými nikdy není nepřátelství. Vyvolení nebudou nikdy pronásledovat jiné nebo na ně žalovat. To bylo to semeno hada, totiž Kain, který lásku předstíral, a dal průchod žárlivosti, protože Bůh nepřijal jeho oběť, a stal se prvním vrahem (1.Jan.3:9-12; 1.Moj.4:8).

Jak jistě ten Spasitel vešel jako Velekněz (Žid.9:11-14) se Svou vlastní krví do nebeské svatyně a obětoval krev Nové Smlouvy (Mar.14:24) na zlatou desku truhly smlouvy (Žid.9:15-22; 2.Moj.25:17), tak jistě je On Prostředníkem Nové Smlouvy (1.Tim.2:5). Trůn soudu, ze kterého vyšel ve Starém zákoně rozsudek, se stal trůnem milosti. Až když se uskuteční dokonání celého spásného plánu, bude trůn milosti zase soudním trůnem. To se děje na základě 6. pečeti (Zj.6:12-17), když se slunce zatmí a měsíc se obrátí v krev, když prolomí ten strašný «den Páně» (Iz.13:9-16; Joel.2:31; Mal.4:5; Sk.2:20; 2.Petr.3:10 aj.).

Pavel dále píše: „Kdo bude žalovat na vyvolené Boží? Bůh jest, jenž ospravedlňuje!“ (Řím.8:33). Kdo je chce odsoudit? A potom vypisuje celý výčet věcí, které mohou vyvolené zasáhnout, dokonce soužení a pronásledování a na závěr podotýká: „Ale v tom ve všem udatně vítězíme, skrze toho, který nás zamiloval. Jist jsem zajisté, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani nastávající věci, ani budoucí, ani vysokost, ani hlubokost, ani kterékoli jiné stvoření, nebude moci nás odloučit od lásky Boží, která jest v Kristu Ježíši, Pánu našem“ (Řím.8:37-39).

Celý plán spasení je uložen v lásce Boží. ON nás miloval a my, jako Jeho spasení a milovaní, smíme Jej a sebe navzájem zase v Jeho lásce milovat (Jan.13:34-35).

Vyvolení a ti před ustanovením světa předurčení prožijí poslední a závěrečné Boží působení. Nejprve muselo být do našich srdcí zaseto semeno Slova, na které pak padne pozdní déšť (Oz.6:3; Joel.2:23-24; Zach.10:1; Jak.5:7). Bůh se o všechno postaral. A tak jistě jak On dokončil Své stvořitelské dílo, tak také dokoná Své dílo spasení. Amen. Amen.

Podle Mat.25:1-13 je království nebeské podobno deseti pannám, které se vydaly na cestu, aby se potkaly s Ženichem. Všechny slyší zvěst a berou si sebou své lampy. Ale potom všechny usnuly. Musíme Mat.25:5 porovnat s Mat.13:25: Tam bylo dobré semeno rozséváno Synem člověka, potom lidé usnuli, a to byl čas, kterého využil nepřítel, aby rozsel své zlé semeno. Bratr Branham to nazval „setba odporu“. V podobenství z Mat.25 také všechny panny usnou, a nyní též nepřítel využívá příležitosti, aby rozséval své semeno. Každý výklad je cizí semeno, které rozsévá ten Zlý. V čas večera nastalo světlo; o půlnoci při probuzení, bude zjeveno, kdo putoval ve světle a dosáhne cíle – kdo je bláznivý a kdo moudrý. To se neděje v čase večera, když vystupuje ten zvěstovatel, to se děje v půlnočním čase, když přijde Ženich. Neboť pak se těm bláznivým nedostává oleje Ducha. Ano, a potom budou poslány ke svým kramářům – ne k Tomu, který křtí Duchem a ohněm! Ti kramáři sice mnoho mluví o zjevení Ducha, ale sami ho vůbec nemají.

Člověk se sotva opováží opakovat, co Ženich těm bláznivým pannám říká: „Potom (později) pak přišly i ty druhé panny, řkouce: Pane, pane, otevři nám. A on odpověděl, řekl: Amen, pravím vám, neznám vás!“ (Mat.25:11-12). Toto „později“ pak bude znamenat „příliš pozdě“. To není adresováno nevěřícím, nýbrž věřícím. Panny, které slyšely volání k probuzení, vyšly Ženichovi naproti, pak musejí vyslechnout: „JÁ vás neznám!“ Co se s nimi stalo? Zdali někdy překročily tu hranici, promeškaly napojení? Nechaly se podvést nebo svést?

V posledním Oběžném dopisu církvi (Zj.3:20) stojí Pán před dveřmi. Kdo slyší Jeho hlas a otevře Mu, k tomu On přijde a bude s ním večeřet. Bláznivé panny to poslední klepání neslyšely a dveře Mu neotevřely? Na konci pak stojí dokonce před zavřenými Dveřmi. Ježíš je přece těmi Dveřmi, skrze které musíme vejít. ON je ten dobrý Pastýř a Jeho ovce slyší na Jeho hlas (Jan.10). Na čí hlas slyšely bláznivé panny? Následovaly někoho cizího s cizím učením? To „Já vás neznám“ je pro nás nepochopitelné.

Všichni v církvi, kteří přijímají cizí semeno, už nenáleží k moudrým pannám; oni jsou svedeni jako Eva. Pavel zcela jasně řekl, že v případě svedení je kázán jiný Ježíš, jiné evangelium, pod vlivem jiného ducha. Ti blázniví se nechají strhnout každým větrem učení, při tom nejprve jejich myšlenky jsou nakloněny ke Zlému (2.Kor.11:1-6). Ti moudří zůstávají věrní a přijímají jedině a samotně semeno Slova. Tím, že věří jen tomu, co Písmo říká a jak to říká, zůstávají pod Božím vlivem. U nich triumfuje víra, která přemohla svět.

Povšimněme si, jak ty výroky proti činitelům divů, kteří v základě vzato byli svůdcové, a bláznivým pannám, jsou podobné:

„A tehdy jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti“ (Mat.7:23) a:

„Potom (později) pak přišly i ty druhé panny, řkouce: Pane, pane, otevři nám. A on odpověděv, řekl: Amen, pravím vám, neznám vás“ (Mat.25:11:12).

Jak jistě se naplnilo slovo o věrném služebníkovi, tak jistě se ukáže pravdivé také to o špatném služebníkovi v Mat.24:48-51 a to, co Pavel viděl prorocky viděl dopředu: „Neboť jsou mnozí nepoddaní, marnomluvní, i svůdcové myslí lidských … Jimž musejí ústa zacpána být; kteří celé domy převracejí, učíce neslušným věcem, pro mrzký zisk“ (Tit.1:1-11). Také v našem čase bylo rozseto nejprve dobré semeno; potom na témž poli rozsévá své semeno nepřítel. Nikdy se však z pravého proroka nestal falešný prorok, a nikdy se z moudrého služebníka, kterého Pán sám poslal, nestal zlý služebník – a opačně. Syn člověka rozsévá stále jen dobré semeno skrze Své posly, nepřítel to zlé. Navždy platí, co řekl náš Pán: „A pole jest tento svět, dobré pak símě jsou synové království, ale koukol jsou synové toho zlostníka“ (Mat.13:38-52).

„Amen, amen pravím vám: Kdo přijímá toho, koho bych já poslal, mne přijímá“ (Jan.13:30).

Bůh činí Své právo skrze Své učení pro nás směrnicí (Iz.28:17; 1.Tim.4:6; Tit.2:17). Stůl Páně je prostřen jen čistým pokrmem. Nyní bude zjeveno, komu se dostalo napojení a žije v přítomnosti Ježíše Krista, ale rovněž tak, kdo se zastavil v minulosti na prožitích proroka a mluví jen o tom, co se jednou stalo. Všechno, co náleží ke službě zvěstovatele, se stalo, a celá rada Boží je nám zvěstována. Bratr Branham, tak jako Pavel, hovořil o každém biblickém tématu ženám, mužům, všem odkázal jejich místo, hovořil o sborovém pořádku, o službách, ano na přímý příkaz Páně také o obtížném tématu „Manželství a rozvod a opětovný sňatek“. Z Boží milosti může být všechno, co učil bratr Branham, biblicky zařazeno. Tak jako se v biblických dobách nejednalo o životní příběhy Mojžíše, Eliáše nebo Jana Křtitele, Petra nebo Pavla, o kterých nevíme nic, tak dnes se nejedná o životopis bratra Branhama, nýbrž o spásné dějiny, které Bůh nyní uzavírá.

Kult osobnosti a modloslužbu rozhodně odmítáme. Jen kdo nepoznává, že Bůh svoji čest nikomu jinému nedává, bude uctívat osobní předměty proroka, ano dokonce jeho hrob. My přece nekážeme proroka, nýbrž to, co jemu bylo jako Pavlovi v Duchu zjeveno – kážeme Ježíše Krista jako toho stejného včera, dnes a na věky. Kdo je skutečně vyvolený, žije v Boží přítomnosti. Všichni vyvolení mají podíl na službě proroka, když uznávají, co Bůh po jeho odchodu domů činil a ještě činí. Nyní se přece jedná o to, co Pán sám pro tento čas předurčil. K tomu vděčně říkáme: „Amen!“

Satan, žalobník bratří, používá zlomyslné lidi, kteří jsou jím ovlivněni, aby zničil ten vliv služebníka, který má skrze zvěstování. Žalobník bude vystrčen teprve tehdy, až bude vytržen ten pacholík, který po svatební hostině bude všechny národy spravovat železným prutem (Zj.12:1-12). To je jedno ze zaslíbeních, která jsou dána přemožitelům (Zj.2:26-29). Potom služba Ježíše Krista jako Přímluvce končí (1.Jan.2:1-2). Bůh nám v Kristu daroval dokonalé smíření, dokonalé ospravedlnění skrze krev Beránka Božího. Mezi vyvolenými nikdy není nepřátelství. Vyvolení nebudou nikdy pronásledovat jiné nebo na ně žalovat. To bylo to semeno hada, totiž Kain, který lásku předstíral, a dal průchod žárlivosti, protože Bůh nepřijal jeho oběť, a stal se prvním vrahem (1.Jan.3:9-12; 1.Moj.4:8).

Jak jistě ten Spasitel vešel jako Velekněz (Žid.9:11-14) se Svou vlastní krví do nebeské svatyně a obětoval krev Nové Smlouvy (Mar.14:24) na zlatou desku truhly smlouvy (Žid.9:15-22; 2.Moj.25:17), tak jistě je On Prostředníkem Nové Smlouvy (1.Tim.2:5). Trůn soudu, ze kterého vyšel ve Starém zákoně rozsudek, se stal trůnem milosti. Až když se uskuteční dokonání celého spásného plánu, bude trůn milosti zase soudním trůnem. To se děje na základě 6. pečeti (Zj.6:12-17), když se slunce zatmí a měsíc se obrátí v krev, když prolomí ten strašný «den Páně» (Iz.13:9-16; Joel.2:31; Mal.4:5; Sk.2:20; 2.Petr.3:10 aj.).

Pavel dále píše: „Kdo bude žalovat na vyvolené Boží? Bůh jest, jenž ospravedlňuje!“ (Řím.8:33). Kdo je chce odsoudit? A potom vypisuje celý výčet věcí, které mohou vyvolené zasáhnout, dokonce soužení a pronásledování a na závěr podotýká: „Ale v tom ve všem udatně vítězíme, skrze toho, který nás zamiloval. Jist jsem zajisté, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani nastávající věci, ani budoucí, ani vysokost, ani hlubokost, ani kterékoli jiné stvoření, nebude moci nás odloučit od lásky Boží, která jest v Kristu Ježíši, Pánu našem“ (Řím.8:37-39).

Celý plán spasení je uložen v lásce Boží. ON nás miloval a my, jako Jeho spasení a milovaní, smíme Jej a sebe navzájem zase v Jeho lásce milovat (Jan.13:34-35).

Vyvolení a ti před ustanovením světa předurčení prožijí poslední a závěrečné Boží působení. Nejprve muselo být do našich srdcí zaseto semeno Slova, na které pak padne pozdní déšť (Oz.6:3; Joel.2:23-24; Zach.10:1; Jak.5:7). Bůh se o všechno postaral. A tak jistě jak On dokončil Své stvořitelské dílo, tak také dokoná Své dílo spasení. Amen. Amen.