Je psáno…

Náš Pán jakožto zaslíbený Vykupitel měl právo používat Písmo svaté a bít satana Slovem. Právě tak i biblicky věřící lidé, kteří věří zaslíbenému Slovu pro tento čas, mají tu stejnou autoritu a právem se smějí odvolávat na Písmo. Oprávněná otázka zní: Jak můžeme poznat, kde je kázáno pravé Slovo a kdo jsou ti, kteří byli samotným Kristem pověřeni k tomu, aby mluvili v Jeho Jménu? K těm, které Ježíš vyslal, pravil: „Kdo vás přijímá, mne přijímá; a kdo mne přijímá, přijímá toho, kterýž mne poslal.“ (Mat. 10:40) Dále řekl: „Amen, amen pravím vám: Kdo přijímá toho, kohož bych Já poslal, Mneť přijímá…“ (Jan 13:20) Po Svém vzkříšení potvrdil Svým učedníkům ještě jednou, že je vyvolil k službě, tím, když řekl: „Jakož Mne poslal Otec, tak i Já posílám vás.“ (Jan 20:21) V prvotní Církvi byl považován za Bohem povolaného jen ten, kterého skutečně sám Pán zavolal (Skutky 22:14).

Každý pravý, Bohem povolaný muž musí jako Pavel umět říci: „Oznamujiť pak vám, bratří, že evangelium to, kteréž kázáno jest ode mne, není podlé člověka. Nebo aniž jsem já ho přijal od člověka, ani se naučil, ale skrze zjevení Ježíše Krista.“ (Gal. 1:11–12) Apoštol Petr nám podává zprávu o tom, co kázali: „Totoť pak jest to slovo, kteréž zvěstováno jest vám.“ (1. Petr. 1:25) Nejmocnější výrok učinil apoštol Jan: „My z Boha jsme. Kdo zná Boha, posloucháť nás; kdož není z Boha, neposloucháť nás. A po tomť poznáváme ducha pravdy a ducha bludu.“ (1. Jan. 4:6) Lidské filozofování o Božím Slovu nemá v království Božím absolutně žádné místo. Muži Boží jsou nositeli originálního Slova a tím čistého božského poselství.

Ježíš, náš Pán řekl: „Nebo ten, kteréhož Bůh poslal, slovo Boží mluví…“ U Jana 8:43 klade Pán otázku: „Proč mluvení mého nechápáte?“ a hned také dává odpověď: „Proto že slyšeti nemůžete řeči mé.“ Zákoníkům a farizeům musel tehdy vytknout: „Kdo z Boha jest, slova Boží slyší; protož vy neslyšíte, že z Boha nejste.“ (Jan 8:47) Každý má možnost na sobě zjistit, v jakém duchovním stavu je: zda věří a přijímá celé Slovo Boží bez jakéhokoli vnitřního odporu, nebo zda k němu nemá vůbec žádný vnitřní vztah. Při bohoslužbách bývá sice často křížem krážem čten biblický text, avšak ten, kdo potom káže, přednáší své vlastní myšlenky, aniž by zůstal v mezích Slova. Nadešel čas pro důkladnou zkoušku. Všechno, co se děje v náboženské oblasti, musí být porovnáváno se Slovem Božím. Má-li to, co učíme a věříme, před Bohem obstát, musí to souhlasit se Slovem Božím.

Na základě zjevení se Pavel vydal do Jeruzaléma, aby to, co kázal, porovnal s původním Slovem, jak bylo od počátku učeno. Vyložil evangelium, které zvěstoval pohanům, aby, jak sám řekl, zjistil: „… aby snad moje nynější i dřívější úsilí nebylo nadarmo.“ (Gal. 2:1–3 dle nového ekum. překl.) Úspěšná služba není ještě žádným důkazem toho, že zvěstování je správné. V očích Božích nemá význam ani vymítání ďáblů, divy, prorokování, atd. (Mat. 7:21–23). Ježíš nás dokonce varoval před nepravými pomazanými konečné doby: „Nebo povstanou falešní Kristové a falešní proroci, a činiti budou divy veliké a zázraky, tak že by svedli, (by možné bylo,) také i vyvolené.“ (Mat. 24:24) Proto je zapotřebí, aby kázání a praxe byly porovnávány s původním „apoštolským učením“ tak, jak to Pavel učinil.

Kvůli úchylkám od Slova by náš Pán také dnes řekl: „Ale nadarmoť mne ctí, učíce učení a ustanovení lidská.“ (Mar. 7:7) To, co se neděje podle Slova, Bůh zavrhl. „Bůh duch jest, a ti, kteříž se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti.“ (Jan 4:24) Slovo pravdy a Duch pravdy působí vždycky společně. Duchovní nemůže a nesmí být posuzováno podle lidského uvážení. Kdo chce rozumět Bohu a Jeho programu, musí prozkoumat Jeho neomylné Slovo, neboť v něm je vůle Boží plně zjevena.