„… a símě jejich sloužit mu bude“ (Ž.22:31-32; Iz.53:10 aj.) a obdrží podíl na Boží přirozenosti (2.Pet.1:3-7). Všichni, kteří jsou z Boha zplozeni a znovuzrozeni, mají jako synové a dcery Boží stejnou Boží povahu jako Syn Boží. Řecké slovogennao znamená jak „zplodit, tak i „porodit“ a je použito stejnou mírou na Syna Božího a syny a dcery Boží. Týká-li se to muže, pak se musí přeložit „plodit“, jako např. v 1.Moj.5 se stále znovu opakuje: „Byl pak Adam ve stu a třiceti letech, když zplodil syna … Set pak byl ve stu a pěti letech, když zplodil Enosa …“ atd. Když se to týká ženy, tak se musí překládat „porodit“. „Eva pak porodila Adamovi …“ (1.Moj.4:1). O Marii je řečeno: „I porodila Syna svého prvorozeného“ (Luk.2:7).

Apoštol Jan toto téma zvláště objasnil (Jan.3:7; 1.Jan.2:29;1.Jan.3:9; 1.Jan.5:1; 1.Jan.5:18 aj.) Přece je jasné, že každému narození předchází zplození a že narozením to semeno přijde k životu. „Poněvadž víte, že on spravedlivý jest, znejte také, že každý, kdož činí spravedlnost, z něho jest narozen.“ (1.Jan.2:29). „Každý, kdož je zplozen z Boha / se narodil, hříchu nečiní; nebo símě jeho v něm zůstává, aniž může hřešiti, nebo z Boha zplozen / narozen jest.“ (1.Jan.3:9). „Všecko zajisté, což je z Boha zplozeno / se narodilo, přemáhá svět; a to jest to vítězství, kteréž přemáhá svět, víra naše.“ (1.Jan.5:4).

S těmi moudrými pannami se opakuje, co se stalo s Marií: ona to zaslíbení přijala a věřila mu a zároveň na ni sestoupil Duch Svatý:tak se Slovo stalo masitým tělem. Právě tak se to děje se všemi, kteří patří k Církvi Nevěstě: Oni přijímají slovo zaslíbení pro tento čas ve víře, Duch Svatý na ně sestoupí a to semeno Slova vzejde. Říkají tak jako Marie: „Staň se mi podle tvého slova!“ Moudrým pannám již do toho žádný člověk nemluví – ani ony nevědí o žádném muži, o cizím semenu, o učení, které je nebiblické. Bláznivé panny mohou věřit bláznivým výkladům, dokonce i tomu, že Nevěstu dokoná sedm zvláštních mužů, nebo že Pán již přišel a mnoho jiného. Ty moudré ale nepřijmou ani jediný výklad. Ony jsou Nevěstou Slova, neprovinily se duchovním cizoložstvím, nýbrž zůstávají panensky čisté a prožívají, že se v nich naplňuje Boží zaslíbení. Děti zaslíbení věří slovu zaslíbenía obdrží Ducha zaslíbení (Řím.9:8; Gal.4:28; Ef.1:13).

Moudré panny nemají jen lampy/světlo, ony mají také džbán s olejem, aby mohly lampy doplňovat, aby nevyhasly. To nám připomíná proroka Eliáše, který řekl vdově v Sareptě: „Neboť toto praví Pán Bůh Izraelský: Mouka z kbelíku toho nebude strávena, aniž oleje v nádobce té ubude až do toho dne, když dá Pán déšť na zemi.“ Mouku potřebujeme na chléb, olej do lamp. Hned potom jsou jeho slova potvrzena: „Z kbelíka toho mouka nebyla strávena, aniž oleje v nádobce ubylo, podle řeči Pánovy, kterouž mluvil skrze Eliáše.“ (1.Kr.17:14-16). Tak je to také nyní: Obojí vystačí, dokud nepřijde pozdní déšť (Iz.44:3; Jer.5:24; Zach.10:1; Jak.5:7 aj.). V kázání „Mluvené slovo je to originální semeno řekl bratr Branham: „Když tento pomazaný zvěstovatel vystoupí, bude přirozeně rozsévat semeno celé Bible – o tom co udělal had, až po zvěstovatele v čase jarního deště. … V čase pozdního deště pak přijde zkouška sil jako na hoře Karmel. Bible se naplní až do posledního písmene!“

My věříme Eliášově zvěsti pro náš čas a živíme se vzácným duchovním pokrmem. Moudré panny nyní prožívají, jak jsou džbány plněny olejem, aby mohly doplňovat své lampy. To je odlišuje od těch bláznivých, které se odpoutaly od církve a tím od olejové nádoby, která je přímo spojena se svícnem (Zach.4:2; Zj.1-3).

V konečném důsledku jde přece o to, abychom pod vedením Ducha Svatého bez kompromisu věřili a prožili to, co Bůh zaslíbil ve Svém Slově. Pak budou i pro nás platit ta slova: „Blahoslavená, která věřila, neboť to zaslíbení, které jí Pán dal, se naplní!“ Zaslíbení, které nám Pán dal, zahrnuje vyvolání ven, oddělení, očištění od každé poskvrny (2.Kor.6:14 - 7:1), úplné navrácení, obnovení původního stavu. Zatímco ty bláznivé ještě diskutují o různých tématech, prožívají ty moudré naplnění zaslíbení.

Co se týče osobní přípravy všech, kteří náleží k Církvi Nevěstě, musíme si s plnou vážností uvědomit, že se Nevěsta bezprostředně před svatbou už nezabývá ničím, co se kolem ní děje, ne tím, co lidé dělají nebo říkají, nýbrž je soustředěna jen na to, aby sama byla připravena. Prorok Jeremiáš řekl: „Zdali se zapomíná panna na ozdoby své, a nevěsta na tkanice své?“ (2:32). Tak je to nyní se všemi dušemi Nevěsty: ony se koupají v Božím Slově (Ef.5:26), dívají se do zrcadla Slova (Jak.1:19-27), oblékají se do bílého lněného šatu, což je spravedlnost svatých (Zj.19:8), a připravují se na setkání s Ženichem.

S velikou vážností nás apoštol Jakub napomíná, abychom odložili i ten poslední zbytek zloby a ve vší tichosti přijali slovo, které bylo do nás zaseto a bylo schopno naše duše zachránit. A pokračuje: „Buďte pak činitelé slova, a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe.“ On jde ale ještě dále a píše: „Nebo byl-li by kdo posluchač slova, a ne činitel, ten podoben jest muži spatřujícímu obličej přirozený svůj v zrcadle …“ Ano a potom pozorujeme, že tím nahlédnutím do zrcadla není všechno učiněno. „Vzhlédl se zajisté, i odešel, a hned zapomenul, jaký by byl.“ (1:21-24).

Duch Boží každému osobně ukazuje, kde to ještě nesouhlasí. Usvědčuje z hříchu, ze spravedlnosti a soudu (Jan.16:7-15), uvádí do celé pravdy a vede k poslušnosti. Stáváme se činiteli Slova a chodíme jako Enoch s Bohem v souladu s Jeho Slovem a vůlí. Jestliže se v Ef.5:27 píše, že Pán Svoji církev postaví před Svou tváří bez úhony, pak přece musíme číst, jaké požadavky jsou na nás kladeny, abychom věděli, jak my všichni, a sice každý osobně, můžeme vést bohulibý život. David se ptal:„Kdo vstoupí na horu Pánovu? A kdo stane na místě svatém jeho? Ten, kdož jest rukou nevinných, a srdce čistého, kdož neobrací duše své k marnosti, a nepřisahá lstivě.“ (Ž.24:3-4). V kázání na hoře řekl náš Pán: „Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.“ David, který sám mnohé prodělal, píše pod vedením Ducha Svatého: „Ten, kdož chodí v upřímnosti, a činí spravedlnost, a mluví pravdu z srdce svého. Kdož neutrhá jazykem svým, bližnímu svému nečiní zlého, a potupy neuvodí na bližního svého.“ (Ž.15:2-3).

Bylo by dobré, kdyby se každý věřící podle 1.Kor.6 zkusil, aby poznal, jestli tu přece jen ještě není něco, co ho vylučuje z Božího království. Pomluvač zůstane venku zrovna tak jako modloslužebník a všichni ostatní, kteří jsou tam jmenováni. V Gal.5 apoštol Pavel vypisuje celý rejstřík takových věcí. Každý osobně se musí nechat oslovit těmi jednoznačnými místy, jinak jen hledí do zrcadla a všechno zůstane při starém. Jen pokud to napomenutí vezmeme smrtelně vážně, pochopíme to slovo: „Pokoje následujte se všemi a svatosti, bez níž žádný neuzří Pána“ (Žid.12:14). Je důležité, abychom všichni, každý osobně, byli nalezeni v dokonalé vůli a poslušnosti na té úzké cestě. Lstivost nepřítele se projeví tím, že se věřící tuze rádi zabývají jen tím, co učinili jiní, a co podle jejich mínění by to nesměli učinit. Uděláme lépe, když zjistíme, co v našem vlastním životě nemůže obstát před Bohem, a vezmeme si k srdci napomenutí: „A netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věřícímu s nevěřícím? A jaké spolčení chrámu Božího s modlami?“ (2.Kor.6), rovněž jako přikázání: „… a protož vyjděte z prostředku jejich a oddělte se od nich, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí.“ A zase ten apoštol zdůrazňuje to nejdůležitější: „Taková tedy majíce zaslíbení, nejmilejší, očišťujme se od všeliké poskvrny těla i ducha, konajíce posvěcení naše v bázni Boží.“

V každém časovém období jen vyvolená část naslouchala tomu (Řím.11:5), co Duch praví církvím (Zj.2+3), zbytek byl zatvrzelý (Řím.11:7). Nyní, tak krátce před návratem Ženicha, nastává to definitivní vyvolávání a příprava Církve Nevěsty. Bůh učinil všechno, On nám poslal zvěstovatele a zvěst, a vedl nás od jasnosti k jasnosti. Poté, co je ve Zj.17 popsáno odpadlé křesťanství jako Babylon – ta veliká smilnice, přichází ve Zj.18:4 poslední výzva všem opravdově věřícím: „I slyšel jsem jiný hlas s nebe, řkoucí: Vyjděte z něho, lide můj, abyste se neúčastnili hříchů jeho a abyste nepřijali z jeho ran.“ To je poslední volání, jež musí před návratem Ženicha následovat všichni, kteří naleží k Církvi Nevěstě. Vyvolání a oddělení předchází tomu napravení. Nakonec bude všechno opět uvedeno do původního stavu, jak tomu bylo zcela na počátku novozákonní církve.

„… a símě jejich sloužit mu bude“ (Ž.22:31-32; Iz.53:10 aj.) a obdrží podíl na Boží přirozenosti (2.Pet.1:3-7). Všichni, kteří jsou z Boha zplozeni a znovuzrozeni, mají jako synové a dcery Boží stejnou Boží povahu jako Syn Boží. Řecké slovo  gennao znamená jak „zplodit, tak i „porodit“ a je použito stejnou mírou na Syna Božího a syny a dcery Boží. Týká-li se to muže, pak se musí přeložit „plodit“, jako např. v 1.Moj.5 se stále znovu opakuje: „Byl pak Adam ve stu a třiceti letech, když zplodil syna … Set pak byl ve stu a pěti letech, když zplodil Enosa …“ atd. Když se to týká ženy, tak se musí překládat „porodit“. „Eva pak porodila Adamovi …“ (1.Moj.4:1). O Marii je řečeno: „I porodila Syna svého prvorozeného“ (Luk.2:7).

Apoštol Jan toto téma zvláště objasnil (Jan.3:7; 1.Jan.2:29;  1.Jan.3:9; 1.Jan.5:1; 1.Jan.5:18 aj.) Přece je jasné, že každému narození předchází zplození a že narozením to semeno přijde k životu. „Poněvadž víte, že on spravedlivý jest, znejte také, že každý, kdož činí spravedlnost, z něho jest narozen.“ (1.Jan.2:29). „Každý, kdož je zplozen z Boha / se narodil, hříchu nečiní; nebo símě jeho v něm zůstává, aniž může hřešiti, nebo z Boha zplozen / narozen jest.“ (1.Jan.3:9). „Všecko zajisté, což je z Boha zplozeno / se narodilo, přemáhá svět; a to jest to vítězství, kteréž přemáhá svět, víra naše.“ (1.Jan.5:4).

S těmi moudrými pannami se opakuje, co se stalo s Marií: ona to zaslíbení přijala a věřila mu a zároveň na ni sestoupil Duch Svatý:  tak se Slovo stalo masitým tělem. Právě tak se to děje se všemi, kteří patří k Církvi Nevěstě: Oni přijímají slovo zaslíbení pro tento čas ve víře, Duch Svatý na ně sestoupí a to semeno Slova vzejde. Říkají tak jako Marie: „Staň se mi podle tvého slova!“ Moudrým pannám již do toho žádný člověk nemluví – ani ony nevědí o žádném muži, o cizím semenu, o učení, které je nebiblické. Bláznivé panny mohou věřit bláznivým výkladům, dokonce i tomu, že Nevěstu dokoná sedm zvláštních mužů, nebo že Pán již přišel a mnoho jiného. Ty moudré ale nepřijmou ani jediný výklad. Ony jsou Nevěstou Slova, neprovinily se duchovním cizoložstvím, nýbrž zůstávají panensky čisté a prožívají, že se v nich naplňuje Boží zaslíbení. Děti zaslíbení věří slovu zaslíbení  a obdrží Ducha zaslíbení (Řím.9:8; Gal.4:28; Ef.1:13).

Moudré panny nemají jen lampy/světlo, ony mají také džbán s olejem, aby mohly lampy doplňovat, aby nevyhasly. To nám připomíná proroka Eliáše, který řekl vdově v Sareptě: „Neboť toto praví Pán Bůh Izraelský: Mouka z kbelíku toho nebude strávena, aniž oleje v nádobce té ubude až do toho dne, když dá Pán déšť na zemi.“ Mouku potřebujeme na chléb, olej do lamp. Hned potom jsou jeho slova potvrzena: „Z kbelíka toho mouka nebyla strávena, aniž oleje v nádobce ubylo, podle řeči Pánovy, kterouž mluvil skrze Eliáše.“ (1.Kr.17:14-16). Tak je to také nyní: Obojí vystačí, dokud nepřijde pozdní déšť (Iz.44:3; Jer.5:24; Zach.10:1; Jak.5:7 aj.). V kázání „Mluvené slovo je to originální semeno řekl bratr Branham: „Když tento pomazaný zvěstovatel vystoupí, bude přirozeně rozsévat semeno celé Bible – o tom co udělal had, až po zvěstovatele v čase jarního deště. … V čase pozdního deště pak přijde zkouška sil jako na hoře Karmel. Bible se naplní až do posledního písmene!“

My věříme Eliášově zvěsti pro náš čas a živíme se vzácným duchovním pokrmem. Moudré panny nyní prožívají, jak jsou džbány plněny olejem, aby mohly doplňovat své lampy. To je odlišuje od těch bláznivých, které se odpoutaly od církve a tím od olejové nádoby, která je přímo spojena se svícnem (Zach.4:2; Zj.1-3).

V konečném důsledku jde přece o to, abychom pod vedením Ducha Svatého bez kompromisu věřili a prožili to, co Bůh zaslíbil ve Svém Slově. Pak budou i pro nás platit ta slova: „Blahoslavená, která věřila, neboť to zaslíbení, které jí Pán dal, se naplní!“ Zaslíbení, které nám Pán dal, zahrnuje vyvolání ven, oddělení, očištění od každé poskvrny (2.Kor.6:14 - 7:1), úplné navrácení, obnovení původního stavu. Zatímco ty bláznivé ještě diskutují o různých tématech, prožívají ty moudré naplnění zaslíbení.

Co se týče osobní přípravy všech, kteří náleží k Církvi Nevěstě, musíme si s plnou vážností uvědomit, že se Nevěsta bezprostředně před svatbou už nezabývá ničím, co se kolem ní děje, ne tím, co lidé dělají nebo říkají, nýbrž je soustředěna jen na to, aby sama byla připravena. Prorok Jeremiáš řekl: „Zdali se zapomíná panna na ozdoby své, a nevěsta na tkanice své?“ (2:32). Tak je to nyní se všemi dušemi Nevěsty: ony se koupají v Božím Slově (Ef.5:26), dívají se do zrcadla Slova (Jak.1:19-27), oblékají se do bílého lněného šatu, což je spravedlnost svatých (Zj.19:8), a připravují se na setkání s Ženichem.

S velikou vážností nás apoštol Jakub napomíná, abychom odložili i ten poslední zbytek zloby a ve vší tichosti přijali slovo, které bylo do nás zaseto a bylo schopno naše duše zachránit. A pokračuje: „Buďte pak činitelé slova, a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe.“ On jde ale ještě dále a píše: „Nebo byl-li by kdo posluchač slova, a ne činitel, ten podoben jest muži spatřujícímu obličej přirozený svůj v zrcadle …“ Ano a potom pozorujeme, že tím nahlédnutím do zrcadla není všechno učiněno. „Vzhlédl se zajisté, i odešel, a hned zapomenul, jaký by byl.“ (1:21-24).

Duch Boží každému osobně ukazuje, kde to ještě nesouhlasí. Usvědčuje z hříchu, ze spravedlnosti a soudu (Jan.16:7-15), uvádí do celé pravdy a vede k poslušnosti. Stáváme se činiteli Slova a chodíme jako Enoch s Bohem v souladu s Jeho Slovem a vůlí. Jestliže se v Ef.5:27 píše, že Pán Svoji církev postaví před Svou tváří bez úhony, pak přece musíme číst, jaké požadavky jsou na nás kladeny, abychom věděli, jak my všichni, a sice každý osobně, můžeme vést bohulibý život. David se ptal:  „Kdo vstoupí na horu Pánovu? A kdo stane na místě svatém jeho? Ten, kdož jest rukou nevinných, a srdce čistého, kdož neobrací duše své k marnosti, a nepřisahá lstivě.“ (Ž.24:3-4). V kázání na hoře řekl náš Pán: „Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.“ David, který sám mnohé prodělal, píše pod vedením Ducha Svatého: „Ten, kdož chodí v upřímnosti, a činí spravedlnost, a mluví pravdu z srdce svého. Kdož neutrhá jazykem svým, bližnímu svému nečiní zlého, a potupy neuvodí na bližního svého.“ (Ž.15:2-3).

Bylo by dobré, kdyby se každý věřící podle 1.Kor.6 zkusil, aby poznal, jestli tu přece jen ještě není něco, co ho vylučuje z Božího království. Pomluvač zůstane venku zrovna tak jako modloslužebník a všichni ostatní, kteří jsou tam jmenováni. V Gal.5 apoštol Pavel vypisuje celý rejstřík takových věcí. Každý osobně se musí nechat oslovit těmi jednoznačnými místy, jinak jen hledí do zrcadla a všechno zůstane při starém. Jen pokud to napomenutí vezmeme smrtelně vážně, pochopíme to slovo: „Pokoje následujte se všemi a svatosti, bez níž žádný neuzří Pána“ (Žid.12:14). Je důležité, abychom všichni, každý osobně, byli nalezeni v dokonalé vůli a poslušnosti na té úzké cestě. Lstivost nepřítele se projeví tím, že se věřící tuze rádi zabývají jen tím, co učinili jiní, a co podle jejich mínění by to nesměli učinit. Uděláme lépe, když zjistíme, co v našem vlastním životě nemůže obstát před Bohem, a vezmeme si k srdci napomenutí: „A netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věřícímu s nevěřícím? A jaké spolčení chrámu Božího s modlami?“ (2.Kor.6), rovněž jako přikázání: „… a protož vyjděte z prostředku jejich a oddělte se od nich, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí.“ A zase ten apoštol zdůrazňuje to nejdůležitější: „Taková tedy majíce zaslíbení, nejmilejší, očišťujme se od všeliké poskvrny těla i ducha, konajíce posvěcení naše v bázni Boží.“

V každém časovém období jen vyvolená část naslouchala tomu (Řím.11:5), co Duch praví církvím (Zj.2+3), zbytek byl zatvrzelý (Řím.11:7). Nyní, tak krátce před návratem Ženicha, nastává to definitivní vyvolávání a příprava Církve Nevěsty. Bůh učinil všechno, On nám poslal zvěstovatele a zvěst, a vedl nás od jasnosti k jasnosti. Poté, co je ve Zj.17 popsáno odpadlé křesťanství jako Babylon – ta veliká smilnice, přichází ve Zj.18:4 poslední výzva všem opravdově věřícím: „I slyšel jsem jiný hlas s nebe, řkoucí: Vyjděte z něho, lide můj, abyste se neúčastnili hříchů jeho a abyste nepřijali z jeho ran.“ To je poslední volání, jež musí před návratem Ženicha následovat všichni, kteří naleží k Církvi Nevěstě. Vyvolání a oddělení předchází tomu napravení. Nakonec bude všechno opět uvedeno do původního stavu, jak tomu bylo zcela na počátku novozákonní církve.