Zřejmě bychom počítali se vším, ale ne s tolika krizemi, které otřásají celým světem. Co začalo u bank, postihlo teď veškeré hospodářství, ano celý svět, v míře dosud nevídané. Denně jsme konfrontováni s novými otřesnými zprávami a konce pádu zřejmě ještě nebylo dosaženo. Ta situace mi připomíná větu, kterou jednou vyřkl kardinál-arcibiskup z Mnichova-Freisingu Faulhaber (1869-1952): „Až svět bude krvácet z tisíce ran a jazyky národů budou zmateny jako v Babylonu, potom udeří hodina katolického kostela!“ (K. H. Deschner, Dějiny kriminalistiky křesťanství).

Všechny naděje v USA se nyní upírají k jejich novému prezidentovi, Barackovi Husajnovi Obamovi, který s válkou v Iráku převzal dodatečné těžké dědictví. Každá válka je spojena s důsledky, které se nikdy nedají napravit. Když byl v jednom interview na CNN (zpravodajském televizním kanále) dotázán: „Co bylo největší chybou některé vlády ve dvacátém století?“, odpověď zněla: „Vpád německých vojsk do Sovětského svazu v červnu 1941.“ Druhá otázka: „Jaké největší chyby se některá vláda dopustila v tomto století?“ „Vpád vojsk USA a Anglie do Iráku v březnu 2003.“

Přes čtyři tisíce amerických vojáků se již vrátily v zinkových rakvích do USA, další muži v počtu tisíců byli zraněni a vrátili se jako traumatizovaní mrzáci. Více než tři a půl milionů Iráčanů je bez domova, kolik jich bylo zabito, nelze vůbec zjistit; země je v sutinách a popelu.

Jako každá válka je také válka v Iráku zločinem proti lidstvu. Nejprve se zdálo, že jde o to, skoncovat s vládou Saddáma Husajna a „zachránit svět před hrozbou atomové války“. Když ale Hans Blix a El Barradei nenalezli ani nejmenší stopu po jaderných a jiných ničivých zbraních v Iráku, bylo jasné, že tam šlo jen o ropu.

Pokud bývalý prezident Spojených států, George W. Bush, nekonvertuje jako Tony Blair ke katolicismu, musí počítat s tím, že kvůli válce v Iráku bude postaven před mezinárodní vojenský soud v Haagu. Nový prezident Barack Obama může všechno jen zlepšit, neboť horší to už opravdu být nemůže.

Zřejmě bychom počítali se vším, ale ne s tolika krizemi, které otřásají celým světem. Co začalo u bank, postihlo teď veškeré hospodářství, ano celý svět, v míře dosud nevídané. Denně jsme konfrontováni s novými otřesnými zprávami a konce pádu zřejmě ještě nebylo dosaženo. Ta situace mi připomíná větu, kterou jednou vyřkl kardinál-arcibiskup z Mnichova-Freisingu Faulhaber (1869-1952): „Až svět bude krvácet z tisíce ran a jazyky národů budou zmateny jako v Babylonu, potom udeří hodina katolického kostela!“ (K. H. Deschner, Dějiny kriminalistiky křesťanství).

Všechny naděje v USA se nyní upírají k jejich novému prezidentovi, Barackovi Husajnovi Obamovi, který s válkou v Iráku převzal dodatečné těžké dědictví. Každá válka je spojena s důsledky, které se nikdy nedají napravit. Když byl v jednom interview na CNN (zpravodajském televizním kanále) dotázán: „Co bylo největší chybou některé vlády ve dvacátém století?“, odpověď zněla: „Vpád německých vojsk do Sovětského svazu v červnu 1941.“ Druhá otázka: „Jaké největší chyby se některá vláda dopustila v tomto století?“ „Vpád vojsk USA a Anglie do Iráku v březnu 2003.“

Přes čtyři tisíce amerických vojáků se již vrátily v zinkových rakvích do USA, další muži v počtu tisíců byli zraněni a vrátili se jako traumatizovaní mrzáci. Více než tři a půl milionů Iráčanů je bez domova, kolik jich bylo zabito, nelze vůbec zjistit; země je v sutinách a popelu.

Jako každá válka je také válka v Iráku zločinem proti lidstvu. Nejprve se zdálo, že jde o to, skoncovat s vládou Saddáma Husajna a „zachránit svět před hrozbou atomové války“. Když ale Hans Blix a El Barradei nenalezli ani nejmenší stopu po jaderných a jiných ničivých zbraních v Iráku, bylo jasné, že tam šlo jen o ropu.

Pokud bývalý prezident Spojených států, George W. Bush, nekonvertuje jako Tony Blair ke katolicismu, musí počítat s tím, že kvůli válce v Iráku bude postaven před mezinárodní vojenský soud v Haagu. Nový prezident Barack Obama může všechno jen zlepšit, neboť horší to už opravdu být nemůže.