Když se Bůh/Elohim zjevil ve Starém Zákoně, potom se to stalo jako PÁN/JAHVE, tomu jsme porozuměli. V Novém Zákoně se zjevil v Synu. I zde dává Písmo Svaté vyjasnění, kdo Syn je:

„A odkud mi to, aby přišla matka Pána mého ke mně?“ (Luk.1:43).

„Velebí duše má Pána, a veselí se duch můj v Bohu, Spasiteli mém,“ (Luk.1:46b-47).

PÁNEM je tedy od samého počátku; jako Syn byl zplozen a narodil se. Po Svém zmrtvýchvstání byl v Janově evangeliu označován už jen jako „PÁN“:

„I běžela odtud a přišla k Šimonovi Petrovi a k jinému učedlníku, jehož miloval Ježíš, a řekla jim: Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kde jej položili.“ (Jan.20:2).

„Kteří řekli jí: Ženo, co pláčeš? I dí jim: Vzali Pána mého, a nevím, kde ho položili.“ (Jan.20:13).

„I přišla Maria Magdaléna, zvěstujíc učedlníkům, že by viděla Pána a že jí to pověděl.“ (Jan.20:18).

„A to pověděv, ukázal jim ruce i bok svůj. I zradovali se učedlníci, vidouce Pána.“ (Jan.20:20).

„I řekli jemu jiní učedlníci: Viděli jsme Pána. A on řekl jim: Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů, a vpustím prst svůj v místo hřebů, a ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím.“ (Jan.20:25).

„I odpověděl Tomáš a řekl jemu: Pán můj a Bůh můj.“ (Jan.20:28).

„Protož známo vám činím, že … žádný nemůže říci Ježíš je Pán, jediné v Duchu svatém.“ (1.Kor.12:3).

Jako Pán, jako ten JÁ JSEM, byl již před Abrahamem. „Řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Prve nežli Abraham byl, JÁ JSEM.“ (Jan.8:58).

Jako Syn svědčil: „… že jsem já od Boha vyšel. Vyšel jsem od Otce, a přišel jsem na svět; a opět opouštím svět, a jdu k Otci.“ (Jan.16:27b-28).

„… a oni přijali, a poznali vpravdě, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi ty mne poslal“ (Jan.17:8b).

„Skrze to věříme, že jsi od Boha přišel.“ (Jan.16:30b).

„Otče svatý, ostříhej jich ve jménu svém, které jsi mi dal, aby byli jedno jako i my.“ (Jan.17:11b).

Všechna zaslíbení a symbolické stínové obrazy Starého Zákona budou a jsou uskutečňovány v průběhu Nového Zákona:

Spasitel musel být Synem Abrahamovým a Davidovým (Mat.1:1).

ON musel být Synem člověka a Synem Božím (Luk.1:35).

ON musel být Beránek Boží, který nesl hřích světa (Jan.1:29).

ON musel být Prostředníkem Nové Smlouvy (Žid.9:15).

ON musel být Přímluvcem (1.Jan.2:1-2).

ON musel být Velekněz (Žid.2:17).

Jako jednorozený Syn je prvorozený mezi mnohými bratřími (Řím.8:29; Gal.3:26; Žid.2:11). Musíme dávat pozor, jako co je náš Spasitel ve Svém člověčenství představen. Na otázku, jestli je On Syn Boží, „odpověděl Ježíš: Ty jsi to řekl. (v něm př. Bible: Ano, jsem) Ale však pravím vám: Od toho času uzříte Syna člověka sedícího na pravici moci Boží a přicházejícího na oblacích nebeských.“ (Mat.26:64).

ON není jako druhá Boží osoba, nýbrž jako Syn člověka je na pravici Boží. Toto označení je v těch čtyřech evangeliích více než sedmdesátkrát, ale ani jednou od Římanům 1 až po poslední verš v Judově epištole. Od Řím.1 je popsán jako Syn Boží ve spojení s dokonalým spasením a církví.

Tak v Jan.3:13 není psáno »Syn Boží«, ale »Syn člověka«: „Nebo žádný nevstoupil v nebe, než ten, jenž sestoupil s nebe, Syn člověka, kterýž jest v nebi.“

V Mat.25:31 čteme: „A když přijde Syn člověka v slávě své, a všichni svatí andělé s ním, tedy se posadí na trůnu velebnosti své.“

V Mat.25:1-13 přichází jako Ženich, a ty panny, které jsou připraveny, vejdou na svatbu.

Je absolutně důležité, abychom Slovo Boží přesně četli, správně zařazovali a dostali je zjevené Duchem Svatým. Vidíme ta tři hlavní Boží zjevení jako Otce v nebi, v Synu na Zemi, v církvi skrze Ducha Svatého. Potom vidíme ty různé úkoly Spasitele, když se stal člověkem. ON může být všechno ve všem: Syn Boží, Syn člověka, Syn Davidův, Syn Abrahamův, Beránek Boží, ano, Lev z kmene Juda. ON je Prostředníkem a Přímluvcem, On je Král, Kněz, Prorok. Chválen nechť je náš Pán a Bůh, který nám ve Svém jednorozeném Synu daroval ustanovení do synovství (Gal.4:4-7)! Nyní jsme děti Boží a v dokonání budeme proměněni k obrazu Syna Božího (1.Jan.3:1-3 aj.). Ten Spasitel se nám stal rovným, když se stal člověkem, abychom my mohli být rovni Jemu v prvním vzkříšení.

Od koncilu v Nice roku 325 n.l. bylo křesťanství vedeno do bludu. Do toho času, tak jako v židovstvu od samého počátku, platila víra v jediného Boha, který žádná jiná božstva vedle Sebe nestrpí (2.Moj.20 aj.). Všichni otcové kostela pocházející z pohanství Židy nenáviděli a vytvořili podle pohanského vzoru trojiční božstvo. V „nicejském vyznání víry“ o Ježíši Kristu je psáno: „… Boží jediný Syn, který se narodil z Otce před celým světem, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravdivý Bůh z pravdivého Boha …“

O takovém Synu, který se měl Otci narodit před začátkem času, o tom Bible opravdu nesvědčí. Je to učení antikrista; je to v protikladu k 1.Jan.4:2-3. Syn Boží byl zplozen Duchem Svatým. ON je ten Pomazaný, Kristus, a narodil se v Betlémě. V celém Starém Zákoně On byl ten PÁN/JAHVE; v Novém Zákoně Jej známe jako Syna JAŠUA/JEŽÍŠ. Učení Trojice, tzv. „tří věčných osob“, v Bibli neexistuje. To se stalo prvním dogmatem – sloupem kostela v římské říši a to převzaly všechny ostatní křesťanské kostely v celém světě.

Když se Bůh/Elohim zjevil ve Starém Zákoně, potom se to stalo jako PÁN/JAHVE, tomu jsme porozuměli. V Novém Zákoně se zjevil v Synu. I zde dává Písmo Svaté vyjasnění, kdo Syn je:

„A odkud mi to, aby přišla matka Pána mého ke mně?“ (Luk.1:43).

„Velebí duše má Pána, a veselí se duch můj v Bohu, Spasiteli mém,“ (Luk.1:46b-47).

PÁNEM je tedy od samého počátku; jako Syn byl zplozen a narodil se. Po Svém zmrtvýchvstání byl v Janově evangeliu označován už jen jako „PÁN“:

„I běžela odtud a přišla k Šimonovi Petrovi a k jinému učedlníku, jehož miloval Ježíš, a řekla jim: Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kde jej položili.“ (Jan.20:2).

„Kteří řekli jí: Ženo, co pláčeš? I dí jim: Vzali Pána mého, a nevím, kde ho položili.“ (Jan.20:13).

„I přišla Maria Magdaléna, zvěstujíc učedlníkům, že by viděla Pána a že jí to pověděl.“ (Jan.20:18).

„A to pověděv, ukázal jim ruce i bok svůj. I zradovali se učedlníci, vidouce Pána.“ (Jan.20:20).

„I řekli jemu jiní učedlníci: Viděli jsme Pána. A on řekl jim: Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů, a vpustím prst svůj v místo hřebů, a ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím.“ (Jan.20:25).

„I odpověděl Tomáš a řekl jemu: Pán můj a Bůh můj.“ (Jan.20:28).

„Protož známo vám činím, že … žádný nemůže říci Ježíš je Pán, jediné v Duchu svatém.“ (1.Kor.12:3).

Jako Pán, jako ten JÁ JSEM, byl již před Abrahamem. „Řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Prve nežli Abraham byl, JÁ JSEM.“ (Jan.8:58).

Jako Syn svědčil: „… že jsem já od Boha vyšel. Vyšel jsem od Otce, a přišel jsem na svět; a opět opouštím svět, a jdu k Otci.“ (Jan.16:27b-28).

„… a oni přijali, a poznali vpravdě, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi ty mne poslal“ (Jan.17:8b).

„Skrze to věříme, že jsi od Boha přišel.“ (Jan.16:30b).

„Otče svatý, ostříhej jich ve jménu svém, které jsi mi dal, aby byli jedno jako i my.“ (Jan.17:11b).

Všechna zaslíbení a symbolické stínové obrazy Starého Zákona budou a jsou uskutečňovány v průběhu Nového Zákona:

Spasitel musel být Synem Abrahamovým a Davidovým (Mat.1:1).

ON musel být Synem člověka a Synem Božím (Luk.1:35).

ON musel být Beránek Boží, který nesl hřích světa (Jan.1:29).

ON musel být Prostředníkem Nové Smlouvy (Žid.9:15).

ON musel být Přímluvcem (1.Jan.2:1-2).

ON musel být Velekněz (Žid.2:17).

Jako jednorozený Syn je prvorozený mezi mnohými bratřími (Řím.8:29; Gal.3:26; Žid.2:11). Musíme dávat pozor, jako co je náš Spasitel ve Svém člověčenství představen. Na otázku, jestli je On Syn Boží, „odpověděl Ježíš: Ty jsi to řekl. (v něm př. Bible: Ano, jsem) Ale však pravím vám: Od toho času uzříte Syna člověka sedícího na pravici moci Boží a přicházejícího na oblacích nebeských.“ (Mat.26:64).

ON není jako druhá Boží osoba, nýbrž jako Syn člověka je na pravici Boží. Toto označení je v těch čtyřech evangeliích více než sedmdesátkrát, ale ani jednou od Římanům 1 až po poslední verš v Judově epištole. Od Řím.1 je popsán jako Syn Boží ve spojení s dokonalým spasením a církví.

Tak v Jan.3:13 není psáno »Syn Boží«, ale »Syn člověka«: „Nebo žádný nevstoupil v nebe, než ten, jenž sestoupil s nebe, Syn člověka, kterýž jest v nebi.“

V Mat.25:31 čteme: „A když přijde Syn člověka v slávě své, a všichni svatí andělé s ním, tedy se posadí na trůnu velebnosti své.“

V Mat.25:1-13 přichází jako Ženich, a ty panny, které jsou připraveny, vejdou na svatbu.

Je absolutně důležité, abychom Slovo Boží přesně četli, správně zařazovali a dostali je zjevené Duchem Svatým. Vidíme ta tři hlavní Boží zjevení jako Otce v nebi, v Synu na Zemi, v církvi skrze Ducha Svatého. Potom vidíme ty různé úkoly Spasitele, když se stal člověkem. ON může být všechno ve všem: Syn Boží, Syn člověka, Syn Davidův, Syn Abrahamův, Beránek Boží, ano, Lev z kmene Juda. ON je Prostředníkem a Přímluvcem, On je Král, Kněz, Prorok. Chválen nechť je náš Pán a Bůh, který nám ve Svém jednorozeném Synu daroval ustanovení do synovství (Gal.4:4-7)! Nyní jsme děti Boží a v dokonání budeme proměněni k obrazu Syna Božího (1.Jan.3:1-3 aj.). Ten Spasitel se nám stal rovným, když se stal člověkem, abychom my mohli být rovni Jemu v prvním vzkříšení.

Od koncilu v Nice roku 325 n.l. bylo křesťanství vedeno do bludu. Do toho času, tak jako v židovstvu od samého počátku, platila víra v jediného Boha, který žádná jiná božstva vedle Sebe nestrpí (2.Moj.20 aj.). Všichni otcové kostela pocházející z pohanství Židy nenáviděli a vytvořili podle pohanského vzoru trojiční božstvo. V „nicejském vyznání víry“ o Ježíši Kristu je psáno: „… Boží jediný Syn, který se narodil z Otce před celým světem, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravdivý Bůh z pravdivého Boha …“

O takovém Synu, který se měl Otci narodit před začátkem času, o tom Bible opravdu nesvědčí. Je to učení antikrista; je to v protikladu k 1.Jan.4:2-3. Syn Boží byl zplozen Duchem Svatým. ON je ten Pomazaný, Kristus, a narodil se v Betlémě. V celém Starém Zákoně On byl ten PÁN/JAHVE; v Novém Zákoně Jej známe jako Syna JAŠUA/JEŽÍŠ. Učení Trojice, tzv. „tří věčných osob“, v Bibli neexistuje. To se stalo prvním dogmatem – sloupem kostela v římské říši a to převzaly všechny ostatní křesťanské kostely v celém světě.