Původně jsem měl v úmyslu, po shromáždění v Atlantě v druhém závěru týdne v září 2009, navštívit Jeffersonville. Jednalo se mi o viditelný výsledek pro církev Ježíše Krista. Proto jsem chtěl vysvětlit některé body, které přispěly ke špatnému porozumění a rozštěpení v celém světě.

E-mail z Jeffersonville mě ale krátce před mým odjezdem informoval, že oba ti bratři, Billy Paul a Josef Branham, v těch dnech nebudou k dispozici. Tedy to nemělo pro mne žádný smysl tam jet, i když mě bratr Collins pozval.

Dva spolucestující bratry to neodradilo a z Atlanty se vydali do Jeffersonville. Jako jiní v těch uplynulých desetiletích chtěli vidět místo, kde měl bratr Branham svůj domovský sbor. Tam naše bratry čekalo několik překvapení, příjemná i nepříjemná.

To příjemné bylo, že mohli hovořit s bratrem Fredem Sothmanem i přes jeho vysoké stáří. Když on slyšel, že jsou z Krefeldu, byl ochoten ihned s nimi mluvit. Bez vyzvání jim dosvědčil, že 3. prosince 1962 při mé rozmluvě s bratrem Branhamem seděl u stejného stolu. Dokonce na podrobnosti, o nichž mluvil bratr Branham ohledně uložení pokrmu a pozdějšího rozdávání, se mohl ještě dobře rozpomenout.

Také dosvědčil, že slyšel, že bratr Branham řekl: „Bratře Franku, počkej s tím rozdáváním, až obdržíš ten zbytek pokrmu.“ Pro naše bratry to bylo potvrzení mého svědectví.

Bratr Sothman těm dvěma bratřím rovněž vyprávěl, že v červnu 1958 v Dallasu, v Texasu, byl dokonce přítomen mému rozhovoru s bratrem Branhamem. Potvrdil, že slyšel slova bratra Branhama: „Bratře Franku, ty se s touto zvěstí vrátíš do Německa.“ To na naše bratry udělalo hluboký dojem. Já jsem přece odjel do Kanady a neměl jsem v úmyslu se ještě někdy vrátit.

Mé svědectví o rozhovoru s bratrem Branhamem uveřejnil i s fotografií Albert Götz v dubnu 1963 v nakladatelství „Více světla“ v Hamburku, v německém vydání „Hlasu uzdravování“ na první straně. Nemám zapotřebí, abych se sám obhajoval, povolání jsou jen Boží věcí. A kdo Bohu nemůže věřit, není ani Bohem povolán ani biblicky věřící, natož vyvolen. Na všechny věky platí: „Kterýž oznamuji při počátku dokonání, a hned zdaleka to, co se ještě nestalo; řeknu-li co, rada má se koná, a vše, co mi se líbí, činím.“ (Iz.46:10b).

Původně jsem měl v úmyslu, po shromáždění v Atlantě v druhém závěru týdne v září 2009, navštívit Jeffersonville. Jednalo se mi o viditelný výsledek pro církev Ježíše Krista. Proto jsem chtěl vysvětlit některé body, které přispěly ke špatnému porozumění a rozštěpení v celém světě.

E-mail z Jeffersonville mě ale krátce před mým odjezdem informoval, že oba ti bratři, Billy Paul a Josef Branham, v těch dnech nebudou k dispozici. Tedy to nemělo pro mne žádný smysl tam jet, i když mě bratr Collins pozval.

Dva spolucestující bratry to neodradilo a z Atlanty se vydali do Jeffersonville. Jako jiní v těch uplynulých desetiletích chtěli vidět místo, kde měl bratr Branham svůj domovský sbor. Tam naše bratry čekalo několik překvapení, příjemná i nepříjemná.

To příjemné bylo, že mohli hovořit s bratrem Fredem Sothmanem i přes jeho vysoké stáří. Když on slyšel, že jsou z Krefeldu, byl ochoten ihned s nimi mluvit. Bez vyzvání jim dosvědčil, že 3. prosince 1962 při mé rozmluvě s bratrem Branhamem seděl u stejného stolu. Dokonce na podrobnosti, o nichž mluvil bratr Branham ohledně uložení pokrmu a pozdějšího rozdávání, se mohl ještě dobře rozpomenout.

Také dosvědčil, že slyšel, že bratr Branham řekl: „Bratře Franku, počkej s tím rozdáváním, až obdržíš ten zbytek pokrmu.“ Pro naše bratry to bylo potvrzení mého svědectví.

Bratr Sothman těm dvěma bratřím rovněž vyprávěl, že v červnu 1958 v Dallasu, v Texasu, byl dokonce přítomen mému rozhovoru s bratrem Branhamem. Potvrdil, že slyšel slova bratra Branhama: „Bratře Franku, ty se s touto zvěstí vrátíš do Německa.“ To na naše bratry udělalo hluboký dojem. Já jsem přece odjel do Kanady a neměl jsem v úmyslu se ještě někdy vrátit.

Mé svědectví o rozhovoru s bratrem Branhamem uveřejnil i s fotografií Albert Götz v dubnu 1963 v nakladatelství „Více světla“ v Hamburku, v německém vydání „Hlasu uzdravování“ na první straně. Nemám zapotřebí, abych se sám obhajoval, povolání jsou jen Boží věcí. A kdo Bohu nemůže věřit, není ani Bohem povolán ani biblicky věřící, natož vyvolen. Na všechny věky platí: „Kterýž oznamuji při počátku dokonání, a hned zdaleka to, co se ještě nestalo; řeknu-li co, rada má se koná, a vše, co mi se líbí, činím.“ (Iz.46:10b).