:: Free People's mission

Přesné porovnání

« »

Závěrem se ještě budeme krátce zabývat některými vlastnostmi antikrista. Pavel ho označuje jako bezzákonného, to znamená jako někoho, kdo se odtrhl od zákona. To nemá nic společného s požadavky, uloženými zákonem Mojžíše, nýbrž jde při tom o zjevenou část spásných dějin ve Starém zákoně. Zákon nedodržel nikdo a přikázání přestoupil každý. V Žid. 3:5 čteme: „A co se Mojžíše týká, tedy byl v Jeho celém domě věrný jako služebník, aby vydal svědectví o tom, co mělo být jako zjevení zvěstováno.” Jedná se tedy o plán spásy, který byl naznačen uprostřed všech předpisů zákona. V kázání na hoře řekl Ježíš: „Nedomnívejte se, že bych přišel rušiti zákona aneb proroků. Nepřišelť jsem rušiti, ale naplniti. Amen zajisté pravím vám: Dokudž nepomine nebe i země, jediná literka aneb jeden puntík nepomine z zákona, až se všecky věci stanou.” (Mat. 5:17–18). Výrok „naplnění” se bezpochyb vztahuje na prorockou část, která tvořila jádro již ve Starém zákoně.

Po Jeho vzkříšení čteme o Pánu: „A počav od Mojžíše a všech proroků, vykládal jim všecka ta písma, kteráž o něm byla.” (Luk. 24:27) „A řekl jim: Tatoť jsou slova, kteráž jsem mluvil vám, ještě byv s vámi: Že se musí naplniti všecko, což psáno jest v zákoně Mojžíšově a v prorocích i v žalmích o mně. Tedy otevřel jim mysl, aby rozuměli písmům.” (verše 44–45)

Kdykoli nalezneme v Novém zákoně formulaci „jak Písmo praví”, nebo „jak psáno jest” a podobně, pokaždé je míněn Starý zákon. V době, ve které Ježíš kázal, nebyl napsán ještě ani jeden řádek Nového zákona. Služebník Boží zahrne vždycky do zvěstování Starý zákon. o Pavlovi je nám sděleno: „… sešlo se jich mnoho do hospody k němu, jimž s osvědčováním vypravoval o království Božím, slouže jim k víře o Ježíšovi z zákona Mojžíšova a proroků, od jitra až do večera.” [Dle něm. Mengeho překl. Bible: „… mnoho jich přišlo k němu do hostince. od rána do večera k nim hovořil a vydával svědectví o Božím království, kázal o Ježíšovi z Mojžíšova zákona i z proroků.”] (Skutk. 28:23)

Jenom ten, kdo zvěstuje království Boží tímto apoštolským způsobem, bude kázat Ježíše a biblická učení tak, jak se to dělo v prvotním křesťanství. Ve Skut. 26:22 apoštol dosvědčil: „… nic jiného nevypravuje než to což proroci a Mojžíš zvěstovali, že se mělo státi.” Poté, co Petr ve Skut. 15 ukončil svůj proslov, ujal se slova Jakub a řekl: „Muži bratří, slyšte mne. Šimon teď vypravoval, kterak Bůh nejprve popatřil na pohany, aby přijal lid jménu svému. a s tím se srovnávají i řeči prorocké, jakož psáno jest:” (verše 13–15)

Ten bezzákonný ale zastupuje svou vlastní, od Starého zákona odtrženou teologii, a obsah Nového zákona vykládá podle svého uvážení.

Kromě toho nese tento muž označení syn zatracení. Tak byl předtím osloven jen jeden člověk a to byl Jidáš. V Janu 17:12 o něm Ježíš řekl: „… a žádný z nich nezahynul, než syn zatracení, aby se písmo naplnilo.” Jako Jidáš, tak i syn zatracení, zrádce věci Kristovy, se odvolává na Krista.

U Jana 13:2 čteme: „… a ďábel již byl vnukl v srdce Jidáše Šimona Iškariotského, aby jej zradil.” Oba, jak Jidáš tak i antikrist, jsou uváděni do spojitosti s ďáblem. Ježíš jim odpověděl: „Však jsem já vás dvanácte vyvolil, a jeden z vás ďábel jest.” (Jan. 6:70) O antikristu v konečné fázi Pavel píše: „Toho nešlechetníka, jehož příští jest podlé mocného díla satanova…” (2. Tes. 2:9) Pavel zde vykládá, že působení Satana se bude projevovat vší mocí a divy a lživými zázraky. Tento výrok nám připomíná Zjevení 16:13–14: „A viděl jsem, ano z úst draka (ďábel) a z úst šelmy (politický vladař) a z úst falešného proroka (antikrist) vyšli tři duchové nečistí, podobní žabám. Nebojsou duchové ďábelští, ješto činí divy, a chodí mezi krále zemské a všeho okršlku světa, aby je shromáždili k boji, k tomu velikému dni Boha všemohoucího.” Tento boj se bude konat přímo před zřízením říše Boží.

Antikrist bude moci roli, která byla pro něj určena, převzít teprve tehdy, až to, co jej zdržuje, bude vzato pryč. Tím je úplně jasně míněn Duch svatý, který mu v Církvi živého Boha jakožto božská moc ještě klade odpor. Jakmile Církev-Nevěsta bude vzata vzhůru, bude cesta pro něj volná. Avšak až Ježíš Kristus opět přijde, aby zřídil Tisícileté království, zabije ho On dechem Svých úst (2. Tes. 2:8). To prorokoval již prorok Izaiáš v kap. 11:4: „Bíti zajisté bude zemi holí úst svých, a duchem rtů svých-zabije bezbožného.”

V závěru přicházíme k nejdůležitějšímu znaku antikrista, na který by všichni, kteří chtějí být spaseni, měli obzvláště dbát.

Nejmilejší učedlník Ježíše klade v 1. Jana 2:22 otázku: „A kdo je lhář?” Hned na ni také zcela správně odpovídá: „Není-li ten, kdož zapírá, že by Ježíš nebyl Kristus? Tenť jest antikrist, kdož zapírá Otce i Syna.”

Kdo popírá, že se ten jeden Bůh jako Otec zjevil v Synu, propadl antikristovské arci-lži. Bůh je Duch (Jan. 4:24); On je věčný, tedy bez času, bez prostoru; neomezený, nezměřitelný, nekonečný, jako ten Jeden v mnohém. ON je původem všech věcí. Nejprve vyšel ze Své nekonečnosti Ducha do hmatatelné duchovní tělesnosti – theofanie, neboť lidé Jej mohli chápat a milovat jen v tom způsobu, který jim byl srozumitelný. Tak se procházel v zahradě Eden a tak se oznamoval během časového úseku Starého zákona.

ON však chtěl, aby Mu lidé byli opět rovni, to znamená, aby byli proměněni v Jeho obraz, dostali se znovu do stavu nesmrtelnosti. Proto se musel nejprve On stát rovný jim. ON postavil most z nepochopitelné věčnosti do pochopitelného času a zjevil se v lidské podobě. ON přišel z duchovního těla do těla tělesného.

Proto Ježíš nemůže být nikdo jiný než Bůh sám. V Něm přebývala plnost božství tělesně – ne jedna třetina, ale celá plnost (Kol. 2:9)! Co tehdy řekl, platí ještě dnes: „Kdož vidí mne, vidí Otce…” (Jan. 14:9) ON je Immanuel, to znamená „Bůh s námi” (Mat. 1:23).

Antikristovský duch to popírá a z jednoho Boha činí více jednotlivých osob, které měly od věčnosti existovat vedle sebe, a tím do posledního důsledku dělá z jednobožství mnohobožství. V tom spočívá antikristovský vliv, jenž je namířen přímo proti Kristu.

Pavel, jako křesťan z Židů a apoštol, píše o Kristu: „… kterýž jest nade všecky Bůh požehnaný na věky. Amen.” (Řím. 9:5b) Pán řekl v Novém i Starém zákoně totéž: „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest… Slyš, Izraeli, Pán Bůh náš Pán jeden jest…” (5. Mojž. 6:4; Marka 12:29–32) Protože lidstvo bylo ztraceno, bylo zapotřebí Záchrance. U Izaiáše 43:10–12 praví Pán: „… a že přede mnou nebyl sformován Bůh silný, aniž po mně bude. Já, já jsem Hospodin, a žádného není kromě mne spasitele. … a vy mi toho svědkové jste, praví Hospodin, že já Bůh silný jsem.” Přijetí za Boží dítě bylo všem synům a dcerám Božím umožněno jen tím, že se On narodil jako dítě a přišel na tuto zemi jako Syn. o Synu je již ve Starém zákoně psáno: „Neboť dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížetství na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věcnosti, Kníže pokoje.” (Izai. 9:5)

Přesto, že se Bůh jako Otec zjevil v Synu, je v Bibli vždycky řeč jen o jednom Bohu a nikdy o dvou nebo třech. Proto v ní nikdy nenajdeme pojmy „trojjediný Bůh”, „Trojice”, „věčný syn^a a podobně. Trojjediné učení nepochází od proroků a apoštolů, je to produkt antikristovského ducha, který postavil božství vzhůru nohama. Co napsal Pavel, by mělo každému otevřít oči: „A v pravdě velikéť jest tajemství pobožnosti, že Bůh zjeven jest v těle, ospravedlněn v Duchu, ukázal se andělům, kázán jest pohanům, uvěřeno jemu na světě, zhůru přijat jest v slávu.” (1. Tim. 3:16)

Tato tři zjevení Boha nebyla žádným prorokem nebo apoštolem stavěna vedle sebe jako samostatné osoby. To je helenisticko-filosofické racionální rozumové myšlení. Nejsou tři zajedno, ale je Jeden ve třech formách zjevení.

V nebi je Otcem, proto se modlíme: „Otce náš, jenž jsi v nebesích…” na zemi se oznámil v Synu jako Vykupitel, proto je víra v Syna Božího nutná ke spáse. Jen kdo má Syna, ten má i Otce a tím život věčný. V Církvi působí tentýž Bůh skrze Ducha svatého až do konce. Nejprve byl Bůh nad námi, potom byl On mezi námi a nakonec přebývá v nás! Apoštol Jan to formuluje takto: „A vímeť, že Syn Boží přišel, a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsmeť v tom pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný.” (1. Jan. 5:20)

Z těch asi čtyř tisíc let Starého zákona nám nebyl dochován ani jediný rozhovor mezi Otcem a Synem. On ani jednou během tohoto časového rozpětí neřekl: „Můj milý Synu, Tebe Já posílám!” – naopak: On vždycky říkal, že Sám přijde, jako např. V Izai. 35:4–6 a Izai. 40:3. Jestliže v Žalmu 2:7 je psáno: „Syn můj ty jsi, já dnes zplodil jsem tě”, pak to přece neznamená, že byl v nebi Syn Boží, který potom sestoupil na zem. Nový zákon podává jednoznačně zprávu o zplození a narození Ježíše. Tak se zjevil Bůh v lidské podobě. ON sám se stal člověkem – to je to nepochopitelné, nevysvětlitelné tajemství Jeho božské lásky! Jako Syn trpěl a zemřel, neboť jako Bůh je nesmrtelný. Vykoupení se stalo v tělesném těle, aby nás z tohoto těla smrti vykoupil (Žid. 2:14-15) a dal nám záruku, že nám dá tělo vzkříšené (1. Kor. 15:50–57).

Ježíš Kristus je to Slovo, které se stalo tělem, Logos, Jahweh, který z původní Boží plnosti Ducha se zjevil nejprve v duchovním těle a potom viditelně v tělesném těle. To je úplná a čistá pravda. „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh … A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi.” (Jan. 1:1 + 14). Ježíš není jen bytostně stejný – totožný, On je bytostně zajedno s Otcem. Jak se Bůh (Elohim) zjevil jako Pán (Jahweh) a přesto zůstal tentýž, tak se Otec zjevil v Synu a zůstává přesto tentýž.

Apoštol nás nenechává v nejistotě, odkud přichází antikristovské hnutí, nýbrž zřetelně říká: „Z násť vyšli, ale nebyli z nás.” (1. Jan. 2:19) Tento vývoj nepocházel z židovství, ale z neporozumění těch, kteří se k věřícím křesťanům jen připojili, aniž by sami prožili setkání s Kristem. Již v prvních staletích po Kristu nabyl tento směr podoby, avšak teprve po koncilu v Nicei se stal pevnou organizací. Každý žid zná první přikázání: „Já jsem Hospodin Bůh tvůj… nebudeš míti bohů jiných přede mnou.” (2. Mojž. 20:1–3), a nikdy by z jednoho Boha neudělali více bohů.

Samozřejmě, že se s trojnásobným pojmenováním setkáváme stále znovu. Tak např. čteme: „Rozdílníť pak darové jsou, ale tentýž Duch, a rozdílná jsou přisluhování, ale tentýž Pán, a rozdílné jsou moci, ale tentýž jest Bůh, kterýž působí všecko ve všech.” (1. Kor. 12:4–6). K tomu řekneme: „Amen”. Žádnému apoštolu by proto nikdy nepřišlo na mysl, aby řekl: „Požehnej vás Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý.” Formulace: „Bůh Syn a Bůh Duch svatý” není totiž ani jednou v Bibli. Vždy je objasněn původ. Ctěme o Synu Božím nebo o Duchu Božím. Trojnásobný Bůh by byl opravdu zvláštním Bohem. Pro povrchního pozorovatele má učení Kristovo a učení antikristovo mnohdy nápadnou podobnost, nikdy se ale neshodují a v podstatě jsou úplně rozdílná. Kristus, kterého antikrist zvěstuje, absolutně není Kristem z Bible. Vidět to ale může jen ten, komu Bůh otevře oči (Luk. 10:22).

Antikristovská moc byla již v prvotním křesťanství ve svých začátcích činná. Jan označuje příslušné zástupce také jako falešné proroky a vyslovuje v 1. Jan. 4:1–3 varování: „Nejmilejší, ne každému duchu věřte, ale zkušujte duchů, jsou-li z Boha; nebo mnozí falešní proroci vyšli na svět. Po tomto znejte Ducha Božího: Všeliký duch, kterýž vyznává Jezukrista v těle přišlého, z Boha jest. Ale všeliký duch, kterýž nevyznává Jezukrista v těle přišlého, není z Boha; nýbrž toť jest ten duch antikristův, o kterémž jste slýchali, že přijíti má, a jižť jest nyní na světě.”

Není to jen antikrist sám, který si počíná – co se týče učení – jako falešný prorok, nýbrž existuje mnoho falešných proroků a Kristů, před nimiž Pán varoval (Mat. 24). Všichni zvěstovatelé, ať kazatelé nebo evangelisté, kteří převzali od falešných proroků falešná učení o božství a křtu, atd. atd., stojí v protikladu vůči Slovu Božímu a tím jsou rovněž falešnými proroky a náleží duchovně do tábora antikrista.

Slovo „Kristus” přece znamená „Pomazaný” – falešní Kristové jsou tudíž falešní pomazaní. Existují lidé, dokonce činitelé divů, kteří přes své pomazání zastávají falešná tradiční učení antikrista. Proto je psáno, že na konci bude to falešné tomu pravému tak blízké, že by dokonce vyvolení byli svedeni, kdyby to bylo možné. Oni však nemohou být svedeni, protože slovo Boží v nich je skrze Ducha Božího zapečetěno.

Ježíš se zmínil o těch, kteří používají darů Ducha a přesto jsou falešní – nepraví, když řekl: „Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest. Mnozí mi dějí v onen den: Pane, Pane, zdaliž jsme ve jménu tvém divů mnohých nečinili? a tehdyť jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.” (Mat. 7:21–23) Není nic platné opakovat převzatá vyznání víry. Musí být zkoumána na základě Slova, neboť Pán bude soudit podle Svého Slova.

Duch Boží bude v každém bodu vždy říkat totéž. Totéž se týká všech Pánem dosazených služebníků. Přitom se nejedná o nějaké rty odříkávané vyznání, ale jak Pavel vykládá: „… a žádný nemůže říci: Ježíš je Pán, jedině v Duchu svatém” (1. Kor. 12:3). Pán je Bůh a o to jde. Jen kdo v plném přesvědčení víry může říci: „Ježíš je Pán”, ten přijal zjevení skrze Ducha, že Jahweh (JHWH) a Ježíš je tentýž Pán. Kdo tomu nevěří, nachází se v antikristovském oklamání, bez ohledu na to, k jakému náboženskému společenství náleží.

Následující verš je výzvou k sebezkušování. Kdo má Ducha Kristova, bude věřit, co On jako vzkříšený řekl: „Jáť jsem Alfa i Omega, totiž počátek i konec, praví Pán, kterýž jest, a kterýž byl, a kterýž přijíti má, ten všemohoucí.” (Zjevení 1:8) To je vlastní svědectví našeho Vykupitele, který se označuje jako Všemohoucí. Věří snad někdo, že existuje více Všemohoucích než jeden? Bůh a každé Jeho zjevení je psáno v jednotném čísle. Tak existuje jen jeden Stvořitel, jeden Zachovatel, jeden Zachránce, Král, atd. Jen jeden Otec, jen jeden Syn, jen jeden Duch svatý, jen jeden Pán, jen jedna víra, jen jeden křest, jen jedna spása, jen jedna Církev, atd. Všechno vycházející z Boha je v jednotném čísle a v té všechno zahrnující mnohotvárnosti.

Zde není zastáváno učení „Jesus Only”. Ježíš sám sebe ani nezplodil, ani při svých modlitbách nevedl samomluvu. Jako vždy i zde spočívá pravda uprostřed. Hlavní myšlenka, která byla vzata na základ těchto výkladů, je ta, že čisté nefalšované biblické učení musí být nyní na konci navráceno. Teprve až když to věčně platné evangelium bude kázáno na svědectví všem národům, tehdy přijde konec (Mat. 24:14).

Každý – ať učitel nebo čtenář Bible – by měl důkladně a od základu učinit přesné srovnání. Měl by porovnat Krista, kterého nám představují denominace, s Kristem, jak Jej nalézáme popsaného v Bibli. Totéž se týká přesvědčení, které je zakotvené v povědomí všech věřících, že totiž každý, kdo se přiznává ke Kristu, by měl být z Boha.

Na základě tohoto všeobecně zastupovaného náhledu budou mít mnozí potíže, aby poznali jako antikrista toho, koho Písmo skutečně míní. Protože se přece v celém světě před shromážděnými davy všech národností a náboženství odvolává na Krista, je pro většinu lidí nepředstavitelné, že by právě tento muž měl být tím největším odpůrcem Krista.

Vezměme například historickou návštěvu papeže v Indii, kde obrovskému zástupu hindů provolával: „Kristus je v každém náboženství!” na tomto místě musíme položit otázku: „Který Kristus?” Ten, kterého Marie drží v náručí? Ten, který je zhotoven z jakéhosi materiálu a přilepen na krucifix? Ten, který musí sloužit pro každý účel? Ten z vlastní výroby, kterého z kousku pečiva vyslovením „sanktus, sanktus, sanktus” udělají Kristem? Ten Kristus, kterého může Marie ovlivnit, vedle kterého postavili ještě zástup přímluvců? Ten Kristus, jehož nanebevstoupení bledne vedle nanebevzetí Marie, která přece, jak se tvrdí, vstoupila tělem i duší vzhůru? Ten Kristus, který je vytlačován „královnou nebes”?

Kristus, kterého představuje papežská církev, není Kristus Boží, to je podle potřeby formovaný a umístěný Kristus. Takový Kristus je ovšem všude, kam ho lidé postaví, položí, přinesou; ten je pak vždy zrovna takový, jak jej právě potřebují. To však není ten Kristus popsaný v Bibli, kterého známe jako Pána, jako Záchrance, jako Krále, jako Soudce a se kterým se nakonec setkáme jako s Bohem. Vyznání jakéhosi Krista neznamená vůbec nic – duchové musí být zkoušeni, učení musejí být porovnávána. Kristus, který je v Bibli, není takový, jak my si Jej představujeme – On je vyvýšený nad jakoukoliv představu a tentýž včera, dnes i na věky (Žid. 13:8).

Jak jsme ze všech citátů Písma svatého viděli, odvolával se Kristus sám vždy na Slovo Boží. Proto musíme ještě jednou zdůraznit, že slovy vyjádřené odvolání na Krista a vyznání Krista není nic platné, jestliže tomu není tak, jak Písmo říká a vyžaduje. Rozhodnutí, kdo chce komu věřit a důvěřovat, musí učinit každý sám. Zde je možno pouze poradit, aby si každý duchovní věci skutečně kriticky rozebral a věřil jedině Bohu a Jeho Slovu.

Žijeme nyní krátce před koncem doby milosti. Proto musí být biblické pravdy znovu nekompromisně postaveny na svícen. Existoval velký počet probuzeneckých kazatelů, kteří v různých dobách zvěstovali ztracené biblické pravdy i přes odpor etablovaných církví – denominací. Mnozí museli pro Slovo Boží položit svůj život. Všichni praví věřící jsou vyzýváni k tomu, aby bojovali za víru, která byla jednou provždy dána těm v Kristu posvěceným (Juda 3). Nyní jsme byli postaveni do závěrečného duchovního boje. Pokud se nalézáme na straně Boží, bude On s námi, až dojdeme od víry k hledění (skutečnosti). Brány pekla Církev Boží nepřemohou.

Všem čtenářům přeji ze srdce Boží bohaté požehnání.

Závěrem se ještě budeme krátce zabývat některými vlastnostmi antikrista. Pavel ho označuje jako bezzákonného, to znamená jako někoho, kdo se odtrhl od zákona. To nemá nic společného s požadavky, uloženými zákonem Mojžíše, nýbrž jde při tom o zjevenou část spásných dějin ve Starém zákoně. Zákon nedodržel nikdo a přikázání přestoupil každý. V Žid. 3:5 čteme: „A co se Mojžíše týká, tedy byl v Jeho celém domě věrný jako služebník, aby vydal svědectví o tom, co mělo být jako zjevení zvěstováno.” Jedná se tedy o plán spásy, který byl naznačen uprostřed všech předpisů zákona. V kázání na hoře řekl Ježíš: „Nedomnívejte se, že bych přišel rušiti zákona aneb proroků. Nepřišelť jsem rušiti, ale naplniti. Amen zajisté pravím vám: Dokudž nepomine nebe i země, jediná literka aneb jeden puntík nepomine z zákona, až se všecky věci stanou.” (Mat. 5:17–18). Výrok „naplnění” se bezpochyb vztahuje na prorockou část, která tvořila jádro již ve Starém zákoně.

Po Jeho vzkříšení čteme o Pánu: „A počav od Mojžíše a všech proroků, vykládal jim všecka ta písma, kteráž o něm byla.” (Luk. 24:27) „A řekl jim: Tatoť jsou slova, kteráž jsem mluvil vám, ještě byv s vámi: Že se musí naplniti všecko, což psáno jest v zákoně Mojžíšově a v prorocích i v žalmích o mně. Tedy otevřel jim mysl, aby rozuměli písmům.” (verše 44–45)

Kdykoli nalezneme v Novém zákoně formulaci „jak Písmo praví”, nebo „jak psáno jest” a podobně, pokaždé je míněn Starý zákon. V době, ve které Ježíš kázal, nebyl napsán ještě ani jeden řádek Nového zákona. Služebník Boží zahrne vždycky do zvěstování Starý zákon. o Pavlovi je nám sděleno: „… sešlo se jich mnoho do hospody k němu, jimž s osvědčováním vypravoval o království Božím, slouže jim k víře o Ježíšovi z zákona Mojžíšova a proroků, od jitra až do večera.” Dle něm. Mengeho překl. Bible: „… mnoho jich přišlo k němu do hostince. od rána do večera k nim hovořil a vydával svědectví o Božím království, kázal o Ježíšovi z Mojžíšova zákona i z proroků.”